101 let od prohibice: Zákon, který vybízel k porušování

23.02.2021 Jana Čiháková

Volsteadův zákon, který vešel v platnost po odsouhlasení 18. dodatku americké ústavy od ledna 1920, zakázal výrobu, prodej, darování, držení a konzumaci alkoholu. Původní vize ozdravit společnost a vymýtit z ní násilí, které měl alkohol na svědomí, ale ztroskotal ještě v plenkách. Inu, hlas Ameriky rozhodl, že si v době rozkvětu salónů v tu dobu značně oblíbený alkohol vzít jen tak nenechá.

Na konci ledna roku 1920 teklo v kanálech po celém území Spojených států víc whisky než odpadních vod a řeky a jezera „hostily“ hektolitry směsi několikaletého koňaku, vína a piva. Během následujících třinácti dlouhých let prohibice vyrostly tisíce nelegálních palíren, stovky zakázaných barů a desítky persón, jejichž podnikavý duch uměl díry v zákoně velmi zdařile vyplnit.

Tak trochu podceněná taktika

Je pravda, že se vzrůstající kriminalitou Amerika bojovala už několik let. Nakolik na ní měl ale zásluhu alkohol a nakolik se lobbisté snažili o to takový obrázek vytvořit, je otázkou. Některé prameny uvádějí, že velký podíl na kriminálních výpadech měly právě členky Unie žen za křesťanskou střídmost, které do výloh salónů na protesty házely kamení a členové Ligy proti výčepům, kteří vydatně demonstrovali v ulicích. A ne nadarmo. Šlo o součást promyšlené hry, jak zmanipulovat veřejné mínění a dostat republikány do čela politické flotily. A to se povedlo. Ovšem povedlo se i více věcí, řekněme, nedomyšlených. Ani ty nejvyšší politické kličky se totiž patrně nezabývaly otázkou, jaké kroky společnost podnikne k tomu, aby o „zakázané“ ovoce nepřišla.

Fotogalerie

Mafie, nelegální palírny a zchudlý stát

Zákon byl sice striktní, ale nedokonalý a lidí, kteří našli „vatu“, jak mezery vyplnit bylo hodně. Až do roku 1993 vzniklo na celém území Ameriky více nelegálních barů a palíren než za celé dosavadní dekády. Kriminalita se rozhodně nesnížila, zato se snížil přísun peněz do státní pokladny. Ilegální distribuce si tak navíc mohla dovolit prodávat alkohol o to levněji, a tím prodeje přirozeně posilovaly. Svou skulinku si našel každý, kdo jen trochu chtěl. Někteří využili toho, že zákonná výjimka byla udělena pro prodej alkoholu jakožto léku, a tak vytvářeli sítě lékáren s krytými zády od podplacených lékařů a navlečených pacientů, jiní se dokázali napojit přímo na strážce zákona, kteří mnohdy figurovali i jako hlavní iniciátoři a spolumajitelé tajných barů, a ti, kterým se přemýšlet nechtělo, si pálili doma to svoje. Za následujících 13 let rapidně přibylo otrav z alkoholu, požárů způsobených výbuchy domácích destilačních kolon i pašeráků. Ti, kteří měli peníze, si totiž mohli obstarat kvalitní alkohol z dovozu, a to nejen z Kanady, ale i z Evropy. 

Velcí tygři v drápech velké doby

Pašování alkoholu, to byly značné zisky a ve zkorumpované Americe zároveň nízká rizika – tedy když jste měli známé anebo alespoň seznam movitých lidí, které šlo vydírat. Obrovské síti mafiánů totiž jen málokdo odmlouval, alespoň, pokud nechtěl mít do rána své majetky lehnuté popelem. A v této době se začal psát i příběh velkého Al Capona, největšího gangstera této éry. Sicilský rodák byl pověstný tím, že si šel tvrdě za svým, možná už jen pro holý fakt, že jej v podstatě od 14let vychovávala ulice. I on se stal mikro-součástí velkého mafiánského gangu, navíc měl jako vyhazovač v jednom z někdejších barů cestu ke svému budoucímu profitu otevřenější. V době své největší slávy produkoval ve své továrně 80 tisíc litrů zakázaného alkoholu denně. V té době byl zásobovačem, který ovládl bezmála devadesát procent kontinentu.

Caponeho slávu zastavil až zákon o daních. Ten ukládal totiž danit i všechny nelegální příjmy. Vzhledem k tomu, že se Al Capone Americe zasloužil kromě distribuce nelegálního alkoholu i o přísun prostitutek, spadla klec poměrně rychle. V roce 1931 byl za tyto daňové úniky zatčen. Po konci Caponeho kariéry se situace značně uklidnila. Země zmítaná hospodářskou krizí v čele s Rooseveltovo snahou ji řešit o dva roky později zákaz výroby, pití a distribuce alkoholu zrušila.

Neponaučená historie?

Nebylo to ale poprvé ani naposled, co prohibice udeřila na svět. V Rusku je stále cítit pachuť z května roku 1985, kdy Michail Gorbačov zakázal výrobu alkoholu s obsahem vyšším, než je 50 procent a omezil i místa, kde bylo možné jej popíjet. Zakázána tak byla veškerá veřejná prostranství. I v tomto případě se omezení ukázalo jako nefungující. I v Rusku se raketově rozmohl černý trh, zákon byl tak po dvou letech zrušen.

Ve stejné době prodej a užívání alkoholu omezily i severské země (mimo Dánsko). Prodej alkoholu je regulován dodnes a jsou mu určeny jen speciální prodejny. Alkoholické nápoje se smějí prodávat jen v řetězcích, které jsou ve vlastnictví státu, otevírací doba je též omezená, víkendy je zavřeno. Alkohol je i značně zdaněn. Regulován je také import, limity „na hlavu“ jsou o mnoho nižší než v jiných oblastech světa.

Čechy bez výjimky?

Ani české země nevyvázly bez zkušenosti, alkohol tu byl zakázán hned několikrát, například v době voleb za komunistické éry. Ze zákazu prodeje byla vyjmuta pouze deseti a méně stupňová piva. Prohibice se pak ozvala i v roce 2012, daleko významněji jako odpověď na vlnu otrav metylalkoholem. Ministerstvo zdravotnictví zakázalo prodej alkoholu s obsahem převyšujícím 20 procent, a to z důvodu, že v září 2012 zemřelo přes pět desítek lidí na otravu metanolem. V květnu 2014 zlínský soud vyměřil dvěma hlavním aktérům metanolové kauzy doživotní trest.

S přihlédnutím k faktu, že v posledním případě šlo o extrémní záležitost, je nutné zmínit, že zhruba 28 procent lidí u nás konzumuje alkohol umírněně nebo abstinuje, přes polovinu populace konzumuje alkohol s nižším rizikem a zbylé procento populace patří do kategorie rizikového pití. Situace a statistiky se též významně zlepšily s koronavirovou situací, která přinesla i odliv turistů z Čech, a tudíž přispěla k modifikaci dosavadních statistik.

Text Jana Tobrmanová Čiháková, foto shutterstock