Aristokratická historie neapolské krásky

04.05.2015 Mgr. Jana Uhlířová

Pizza k nám doputovala z italské Neapole, její původ je ale mnohem starší a dohledávat bychom jej mohli až v pramenech řeckých a egyptských. Již Egypťané totiž pekli jednoduché koláče, které obkládali dostupnými ingrediencemi. Římané pak z trošku nudné placky vytvořili poklad mnoha chutí a vůní.

Po celá tisíciletí se příprava pokrmu moc neměnila, pizza byla tenkým koláčem z kynutého těsta s přídavkem česneku a oleje. Expanze jejích druhů přišla až s rozšířením výroby sýrů, především mozzarelly, a dovozem rajských jablek, ke kterým se přidávaly například malé rybičky. Samotný název pokrmu pochází ze slova picea, kterým se v neapolském dialektu označovaly placky z kynutého těsta s příslušnými přísadami.

Královská premiéra

Nejslavnější okamžik kynuté placky přišel v roce 1899, kdy šikovný neapolský pekař Raffaele Esposito připravil pizzu v barvách italské národní trikolory (červená rajčata, bílá mozzarella a zelená bazalka) pro slavnost mladé královny Margarety Savojské na letním šlechtickém sídle Capodimonte. Lahodná a líbivá pizza, která měla vyjadřovat sílící italskou identitu, okouzlila jak hosty, tak samotnou královnu a právě na její počest byla pizza pojmenována Margarita.

Picea po česku

S českými experimenty s ingrediencemi typu eidam, niva a kečup by nás asi Italové nepochválili – do základního těsta na korpus správně patří jen mouka, sůl, droždí a voda, dochutit se ovšem může česnekem, sýrem nebo voňavými bylinkami. Základem pizzy je co nejkvalitnější rajčatová omáčka (tzv. sugo di pomodoro) a obložena musí být kvalitními potravinami, z nichž by neměla chybět mozzarella. Před pečením se povrch má vždy zakápnout kvalitním, nejlépe panenským olivovým olejem.

Každý italský kraj si s pizzou hraje po svém – na Sicílii a v Kalábrii mají rádi pizzu s trochou cibule, sušených rajčat, brambor i klobásy, Římané si placku rádi obohacují voňavou bazalkou, ančovičkami a pepřem. Z Apulie pochází calzone – pizza přeložená napůl. Miláno zase bylo vyhlášené pizzou s klobásou, chřestem a balkánským sýrem.

Expanze přes oceán

Svůj kulinární um si italští vlastenci odváželi i s sebou do Ameriky, kde rozšířili věhlas pizzy především na východním pobřeží – v New Yorku a Chicagu. Improvizovali, italskou buvolí mozzarellu nahradili kravskou, místo oregana použili voňavou majoránku a zabodovali s pizzou margherita, kterou začali péci na pánvi. Již v 50. a 60. letech se pochoutka stala typickým pokrmem rychlého občerstvení. První oficiální americká pizza pochází však již z roku 1943 a objednat si ji zákazníci mohli pod názvem Chicago-Style. Na rozdíl od tenké neapolské pizzy ovšem měla široký a silný korpus. V roce 1948 se začalo připravovat první pizza těsto.

První zmrazená italská pochoutka se objevila v roce 1957 zásluhou bratrů Celentanových a díky své nenáročné přípravě se hned vyšvihla na jedno z prvních míst doma připravovaných pokrmů. Není divu – její příprava je velice snadná a těžko najdete člověka, kterému by vůbec nechutnala. Její obliba samozřejmě rostla nejen v Severní Americe, ale po celém světě, a to dokonce natolik, že hlavní město pizzy dnes nenalezneme v Itálii, ale v brazilském Sao Paulu. Právě v tomto „hlavním městě pizzy“ funguje na šest tisíc pizzerií a restaurací, které ji mají na jídelním lístku, a jeho obyvatelé snědí denně přes milion kousků této dobroty.  

Rukama, nebo příborem?

První sousto pizzy by prý mělo být tak horké, aby vám spálilo patro, a vy jste na pokrm vzpomínali ještě dva dny. To zkoušet nemusíte, nicméně otázce, zda je přípustné jíst pizzu rukama nebo vždy jen příborem, se nevyhnete. Podle etikety je vhodné použít vždy příbor, pokud tedy zrovna nekonzumujete u stánku s rychlým občerstvením, kde vám drobné faux pas každý promine.