Čeho je moc, toho je přílíš

24.03.2014 Zuzana Klimešová

Nejlepší cestu k hubnutí popisuje ve svém fejetonu naše blogerská přispěvatelka (www.loveckydenik.cz).

Diety, hubnutí, půst, detox… tyto termíny mi nejsou cizí. Mnohokrát jsem o nich slyšela a často o nich diskutovala s kamarádkami. A hlavně jsem jimi žila! S menším či větším úspěchem jsem v dobách vysokoškolských studií zkoušela všechno možné. Abych zhubla, dostala tělo do kondice anebo proto, že jsem se ze dne na den rozhodla pro zdravější život. Výsledek závisel na míře mé trpělivosti a vůle, tudíž byl veškerý žádný. Inu, posuďte sami.

Jako puberťačka jsem byla hubená jako lunt, ale jakmile jsem přehoupla dvacítku, něco se stalo. Boky se zakulatily, stehna zesílila a pod pupíkem se vytvaroval tukový polštářek. Nebylo to nic strašného, jen jsem získala ženské tvary, se kterými jsem však nebyla spokojena. A tím začal můj hon za původními proporcemi.

Začala jsem jednou z největších podivností – „tukožroutskou“ polévkou. Dočetla jsem se, jak zeleninová polévka zasytí, pročistí a umožní příjemné hubnutí. Údajně stačí týden nejíst nic jiného a zhubnete pět kilo, což byl můj cíl. Nakoupila jsem zeleninu a uvařila obrovský hrnec plný husté polévky. První talíř se mi nezdál špatný a příjemně zasytil. A když jsem dostala hlad, mohla jsem si kdykoli nandat další porci. Ze zeleniny se moc přibrat nedá, a proto dieta umožňovala zkonzumovat polévky, co hrdlo ráčí. Hrdlo však už druhý den neráčilo. Polévka mi začala připadat hnusná, takže třetí den putovala do záchodu a já do lednice, abych si spravila chuť. Výsledek diety? Nula.

Potom přišlo na řadu počítání kalorií. Proč bych se měla cpát smetanovými jogurty, když stačí nízkotučný? K čemu kupovat vepřovou šunku, když kuřecí je dobrá? Proč mlsat čokoládu, když si pochutnám na diatyčince? Tímto stylem jsem začala nahrazovat vše, až byl kalorický příjem minimální a chutě neuspokojené. Výsledek? Vlčí hlad, útok na cukrárnu a ztracená kila během chvíle zpět.

Pak jsem se rozhodla pro vyřazení pečiva a moučných výrobků. Snídala jsem jogurty s vločkami a medem, svačila jablka, obědvala maso se zeleninou, odpoledne chroupala mrkev a večeřela saláty. Po chvíli mi cukr začal chybět, a tak jsem superzdravý jídelníček prokládala čokoládou. To pozbývalo smyslu, takže jsem se po čase vrátila k obvyklým návykům. To, co jsem zhubla, jsem nabrala zpět.

Další výzvou bylo vyřazení mléčných výrobků. Dočetla jsem se, že mléko zahleňuje, zatěžuje trávení a není tak zdravé, jak se říkalo. Lednici jsem zaplnila sójovými produkty a pustila se do dalšího nového způsobu stravování. Tentokrát jsem vydržela dlouho, protože šlo o nejméně náročnou změnu. Navíc jsem nahradila pečivo knäckebroty a pár kilo šlo dolů. Kdo ví, zda to bylo díky úpravě jídelníčku, anebo kvůli stresu ze státnic. Zhruba po půl roce jsem si občas dala zmrzlinu, dort nebo smetanovou omáčku, což mi způsobovalo nafukování břicha a křeče. Tělo si odvyklo a začalo špatně snášet laktózu. Trvalo rok, než se trávení dalo do pořádku.

Už jsem byla z diet unavená. Výsledky se nedostavovaly a já po každém neúspěchu byla nešťastná. K čemu tolik trápení, když ve finále je váha stejná nebo vyšší? Nakonec jsem byla vystresovaná z každé sladkosti, kterou jsem si dala. Měla jsem všeho dost.

Uvědomila jsem si, že kontrola každého sousta a dennodenní vážení mě nedělá šťastnou. Hodila jsem vše za hlavu a začala jíst podle chuti bez ohledu na kalorie. Když jsem dostala chuť na čokoládu, tak jsem si ji dala. Bez výčitek jsem si užívala každou dobrotu a přestala se vážit. Co se stalo? Když jsem po měsíci u rodičů stoupla na váhu, zjistila jsem, že jsou dvě kila dole! Následovala další dvě a pak ještě jedno.

Už jsou to tři roky a já mám váhu skoro jako na střední škole. Ve výsledku jsem totiž začala jíst méně. Když se v těle nakonec vše srovnalo, nebyl důvod k náletům na ledničku a tloustnutí. A hlavně jsem se přestala stresovat a myslet na jídlo jako na nejdůležitější věc v  životě. Díky tomu, že chodím hodně pěšky, sportuji, necpu se kalorickými bombami a jsem v pohodě, je v pohodě i má váha. Takže, jak by asi řekla teta Kateřina: „Čeho je moc, toho je příliš!“ A já dodávám: „Všeho s mírou.“