Co Čech, to kuchař. Alespoň u televize

04.03.2015 Mgr. Jana Uhlířová

Vysoká kuchařina i levnější pokrmy, které uplácáte na koleni. České televize jsou kulinářských pořadů plné a vaří se od rána do noci. Jejich kvalita je ovšem, stejně jako kulinární um protagonistů, na velmi rozdílné úrovni. Vyplatí se kuchařské pořady sledovat?

Chceme podle televize opravdu vařit, nebo nás jen zajímá, co zúčastnění předvedou u plotny a jakou zábavnou historkou nás rozesmějí?

 Historii pořádného televizního vaření začala psát v roce 1963 Julia Child. Místo aby v přímém přenosu mluvila o své knize o francouzské kuchyni, rovnou usmažila omeletu – a Amerika jí padla k nohám. Nešlo o první kulinární pořad, ale byla první, kdo dokázal Američanům ukázat, že se dá stravovat jinak – po francouzsku. První kuchařka, která kdy vařila v přímém přenosu, navíc přímo ve své vlastní kuchyni.

Julia upřednostňovala čerstvé a nepříliš obvyklé ingredience, a když show začínala, byl její rozpočet prý tak nízký, že nádobí museli zdarma umývat dobrovolníci a jídlo se často po show dražilo, aby se alespoň pokryly náklady. Netrvalo ale dlouho, Julia se stala miláčkem diváků a její pořad The French Chef se stal hitem, který na obrazovce vydržel dlouhých deset let. Nikoliv proto, že by byla extra šikovná či snad proto, že absolvovala prestižní kuchařskou školu Le Cordon Bleu v samotné Paříži, ale proto, že byla vtipná, bezprostřední, tak trochu nešikovná a tím pádem lidská. A právě to bylo divačkám blízké a sympatické. Byla totiž tak trochu jako ony, nikoliv dokonalá. A dokázala vytvořit dojem, že tenhle pokrm dokážeme připravit i my doma, ve své kuchyni. I kdyby mělo jít o beef bourguignon.

Show, nebo kulinární umění?

Od dob Julie Child se s kulinárními pořady roztrhl pytel. Vařit můžete s muži i ženami, ráno, v poledne, večer i v noci, pokrmy ryze české i lákavě exotické. Kulinární pořady jsou velmi oblíbené, a i proto vznikají další a další. Stálicí je Zdeněk Pohlreich, český Gordon Ramsey, který se s ničím nepárá. Ještě předtím tu ovšem byli Kluci v akci, kteří by se s přimhouřením oka dali přirovnat k Jamiemu Oliverovi.

Výrazně více prostoru v poslední době dostávají také ženy – holky v akci Kateřina Winterová a Linda Rybová v Herbáři, který oslovuje maminky a ženy vyznávající zdravou stravu bez zbytečných přídatných látek a pány půvabem hlavních představitelek. Svůj půvab má i nováček na poli televizní kulinární zábavy – pořad U Haliny v kuchyni, v němž známá spisovatelka Pawlowská kromě receptů domácí kuchyně vsadila i na stokrát osvědčené vyprávění oblíbených historek a laškovných říkaček. To Karolína, domácí kuchařka, servíruje stravu bez okázalosti a s přihlédnutím k aktuální sezoně. Rychlovky Ládi Hrušky už jsou tématem samy o sobě.

Kdo z nich ale dovede oslovit diváky natolik, aby skutečně začali vařit? Má být taková osobnost zábavná, chybující a divákům blízká, nebo musí především pořádně ovládat své řemeslo?

„S kvantitou se snižuje kvalita,“ říká gastronomický publicista Pavel Maurer, podle kterého je kuchařských pořadů až moc. „Ano, pořadů o vaření je mnoho a jsou různé úrovně od hodně slabých po špičkové a každá sociální skupina si najde ten svůj. Ale pozitivní roli hrají všechny,“ oponuje Roman Vaněk, kuchař a autor kniho vaření. „Zaprvé přivedou k zájmu o jídlo širokou diváckou obec a i ty hodně špatné jsou k něčemu dobré. Normálně uvažující člověk si u nich řekne, že takhle tedy ne.“

Příliš mnoho patlalů

I když se názory na „hodně špatné“ pořady různí, odborníci se shodují v jednom – pořady o vaření by české gastronomii mohly prospívat mnohem víc, než tomu doposud je. Zatím totiž televizní dramaturgové sází raději na populární osobnosti nebo náhodně proslavené reportéry, místo aby diváky učili vařit od opravdových mistrů. Vlastní diváckou obec si vytvořil pořad na Primě Prostřeno, kde se kuchaři „z lidu“ přetahují u plotny o to, kdo nejlépe pohostí ostatní soutěžící.

Výjimky se přesto najdou – na ČT profesionální kuchaři jako Kluci v akci a na Primě v již několika variantách Zdeněk Pohlreich ukazují, jak a z jakých surovin uvařit zážitkově i v domácí kuchyni.

„Je stále málo pořadů, ve kterých vaří špičkoví profesionálové. A na pořady, kde vaří amatéři, se nedá koukat,“ upozorňuje jeden z nejznámějších tuzemských gourmet-kritiků, spisovatel a textař Vladimír Poštulka. „Lidé mi často říkají, že v televizi se pořád jen vaří. To je sice pravda, avšak má to jeden háček: kdo vaří a jak vaří! V českých televizích vaří příliš mnoho amatérů a patlalů – a příliš málo mistrů kuchařů.“  

Ven z obýváku

Osobnost kulinárního průvodce je jedna věc, samotný obsah pořadu věc druhá. Možná nám nechybějí tolik recepty jako edukace. Tedy nenásilné a tolik potřebné lehké poučení o tom, jak vybírat kvalitní potraviny. Jak na vaření vůbec nakoupit. Jak udělat vývar. Jak chutě kombinovat. A proč se všechen ten čas, peníze a námaha investované do dobrého, správně připraveného jídla nakonec vyplatí. Proč na jídle tolik záleží. Nebo by alespoň mělo.

Ruku na srdce – kolik z nás si po zhlédnutí pořadu opravdu dojde do kuchyně uvařit? Na tenhle paradox, kdy u obrazovky získáme pocit, že tohle bychom přece zvládli hravě taky, a přesto nic neuvaříme, upozorňuje i anglický kritik gastronomie a komentátor Jonathan Meades: „Čím více čteme o jídle a sledujeme jeho přípravu jako zábavu svého druhu, tím méně si chceme sami něco uvařit a stáváme se závislými na hotovkách a fast foodu. Nejsme však ochotni si to připustit.“ V tom nám ale sebelepší kuchař nepomůže.

Víte, že…?

…v zahraničí se nebojí odejít z televizního studia a jít se s kamerou podívat, jak se vaří s vařením ve školkách, školách, věznicích, nemocnicích nebo domovech důchodců? Která osobnost se přechodu z vystajlovaných kuchyni do reality ujme? A byl by o pořady takového typu stejný zájem, nebo si opravdu vystačíme s pitvořením, „šmejděníčkem“ po kuchyních ostatních a načančanými kuchyněmi?

foto: archiv televizních společností, Adam Holý