Jedno nestačí? Další komplikované skóre do počtu!

29.11.2021 Petr Havel, shutterstock

Snahy mnohých organizací a politiky států přispět jednoduchým systémem k určené zdraví prospěšných a zdraví neprospěšných potravin jsou vítané, ale fungující systém chybí. Po rozporuplném Nutri-Score přicházejí další, neméně nesmyslné návrhy.

Bohužel je ale třeba zdůraznit, že metody, podle nichž jsou potraviny rozlišovány na zdravé a nezdravé, s logikou mnoho společného nemají, a pokud se v současné době zvažované principy takové kategorizace nezmění, bude důsledkem těchto principů v řadě případů zcela opačný efekt, tedy ještě složitější orientace spotřebitele v nabídce potravin, a v některých případech i následný negativní vliv na zdraví lidí, pokud by se měli podle semaforů ortodoxně řídit.  

Pro každého stejná pravidla? Utopie!

Příkladů, podle nichž by měly být do rizikových produktů zařazeny potraviny důležité a přínosné pro zdraví člověka, stejně tak jako příkladů, kdy budou jako „zdravé“ označeny (nejen) průmyslově vyráběné potraviny z náhradních, ale „méně rizikových“ surovin, lze již dnes dohledat na internetu velké množství, důležitý je však samotný princip takto označovaných potravin, který počítá s tím, že pro každého jedince v populaci platí stejná stravovací pravidla a nutriční doporučení.

Tak to ale není, každý člověk má individuální genetickou výbavu a také zcela jedinečný imunitní systém, což v praxi znamená, že každému vyhovuje jiná struktura jídelníčku a spektrum i množství konzumovaných potravin. Obdobné odlišnosti však platí i pro celé skupiny spotřebitelů, například z pohledu celkově pravidelně vydávané energie. Jídelníček fyzicky pracujících lidí nebo třeba sportovců by prostě měl být jiný, než strava spotřebitelů trávících většinu svého času v kancelářích či v domácnostech. I z historie je navíc známo, že skladba stravy se mění i v průběhu roku, mimo jiné v závislosti na počasí (v zimě potřebujeme víc energetické stravy a více vitamínů) nebo na aktuální nabídce čerstvých surovin. Na takové aktuální situace samozřejmě nemohou semafory na potravinách reagovat, pokud by se nemělo barevné označení prospěšnosti těch kterých potravin neustále měnit.

Jde o svobodnou volbu

Předpokladem věrohodnosti semaforů by mělo být logicky stále stejné složení potravin, které tak budou označeny, což je možné dosáhnout pouze ve velkovýrobě a prostřednictvím moderních technologií. Nic proti tomu, je ale zřejmé, že semafory nebudou moci na svých produktech používat menší a rukodělní výrobci potravin, neboť neměnnost nebudou moci garantovat. Také proto jsou velkými zastánci barevného označování potravin hlavně velké nadnárodní potravinářské společnosti, které ostatně již v současné době dobrovolně takové označení na obalech svých výrobků mají. Což je ovšem také prostředkem marketingu a věcí svobodné volby, a tak by to také mělo zůstat.

Francie lobbuje

Nejčastěji zmiňovaným a také u nás částí veřejnosti (především pak akademické) prosazovaným způsobem označování je takzvané Nutri-Score. Již podle názvu jde o označování (v tomto případě na pětibarevné škále rizikovosti“) potravinářských produktů na základě jejich nutričních hodnot, což je princip prosazovaný především Francií, ale také Německem, a vzhledem k tomu, že jde o ekonomicky a tedy i lobisticky nejsilnější země EU, jeví se jako pravděpodobné, že se označování prostřednictvím Nutri-score nakonec v EU prosadí. A to i navzdory skutečnosti, že (zatím) většina zemí EU tento princip, a především pak jako povinný princip, odmítá. V naší zemi jej přitom odmítají všechny odborné organizace, ať již je to Potravinářská komora ČR, Agrární komora ČR nebo i Asociace soukromého zemědělství ČR, ale i Ministerstvo zemědělství a většina představitelů politických stran. Dodat lze jen, že dosavadní konstrukce členění potravin na „zdravé“ a „nezdravé“ přínosem pro spotřebitele skutečně není, a pokud by přínosem být měl, musely by se principy kategorizace zásadně změnit.

Výživové hodnoty ano, ale…

Rozlišování potravin plánuje ovšem i sama Evropská Komise, jak ostatně uvádí i cíle v dokumentu Farm to Fork (z farmy na stůl). Podle nich Evropská Komise zavede „harmonizovaný povinný systém značení výživových hodnot na předních stranách obalů potravin na úrovni EU, přičemž potraviny s vyšším obsahem tuku či soli budou hodnoceny jako méně zdravé a podle barevného kódování oranžové až červené (včetně například masa s vyšším podílem tukové tkáně nebo zpracovaného masa)“. Komise má také v plánu předložit návrh nutričních profilů potravin a maximálních limitů obsahu tuku, soli a cukru v nich. Nakolik se to následně promítne do pro člověka velmi potřebného příjmu (nejen) živočišných bílkovin, je ovšem velkou otázkou.

A další scóre

Nejde ale jen o Nutri-Score. Právě Francie podporuje a navrhuje i další formy označování potravin, například systém označování environmentální udržitelnosti produkce Eco-Score, nebo systém Planet-Score, který kombinuje informace o objemu použitých pesticidů, dopadech na klima, biodiverzitu a welfare zvířat. Eco-Score i Planet-Score se přitom zdají být přijatelnější, i v těchto případech je ale otázkou, zdali by takové označování nebylo nakonec prostředkem konkurenčního boje v zájmu velkých potravinářských koncernů a diskriminace „těch ostatních“. Možná nejméně „škodlivé“ tak jsou některé systémy označování, které se snaží spotřebitele upozornit na podmínky v chovech zvířat, z nich příslušný produkt pochází. V Holansku se tak děje prostřednictvím označení „Beter  Leven“ v podobě hvězdiček, kdy více hvězdiček znamená vyšší svobodu zvířat, v Dánsku funguje na stejném principu systém Bedre Dyrevelfaerd, kde je pohoda a svoboda zvířat vyjádřena počtem srdíček, v Itálii jsou pak podmínky zvířat v chovech vyjádřeny šestibarevnou škálou prostřednictvím siluet skotu.

A výsledek? Zmatený spotřebitel

Tak či tak je zřejmé, že spektrum již fungujících a nově plánovaných log a označování potravin spotřebitele ve svém důsledku spíše znejistí a deklarovanou lepší orientaci v kvalitě potravin a struktuře jejich nutričních složek nezajistí. Nejen Nutri-Score by tak mělo sloužit, pokud se tento princip prosadí, maximálně jako základní obecná informace, z níž lze u takto označovaných produktů vycházet, ale ne vždy a za každých okolností se jí řídit. To ovšem pak evokuje otázku, zdali je úsilí a vynakládané finanční prostředky na takové projekty adekvátní žádoucímu výsledku.