Konec plastových příborů nemusí být přínosem pro životní prostředí

03.08.2021 Jana Čiháková

Snaha na všech možných úrovních omezit používání, a tedy i výrobu plastů, je v současné době předmětem celé řady výzkumných programů a projektů i součástí marketingu komerčních společností. Má to svou logiku, neboť finálním cílem má být zlepšení stavu životního prostředí, což je celospolečenská a obecně správná globální mantra. Jenže ne všechny kroky vedou k úspěšnému cíli.

Jedním z prvních legislativních nástrojů v ČR má být zákaz produktů z plastu určených k jednorázovému použití, který v naší zemi začíná platit od 1. července letošního roku a týká se mimo jiné plastových příborů, talířů, plastových jídelních hůlek, brček, nápojových míchátek či nádob na potraviny a nápoje z expandovaného polystyrenu. Předmětem zákazu je sice o něco širší seznam zakázaných výrobků, skutečností ale je, že jeho značná část se týká oblasti konzumace a prodeje potravin a gastronomických služeb. I to má svou určitou logiku, neboť jde často o předměty denní spotřeby a navíc z oblasti stravování, což je v současné době spojované velmi často se zdravím, zdravým životním stylem i změnami stravovacích návyků. Zmiňované výrobky jsou tak snadným, a také viditelným terčem legislativních regulací. Podstatné ovšem také je, zdali tato rovina „boje s plasty“ přinese očekávané výsledky, a také, jaké další skutečné důsledky bude tato regulace mít.

Prvním červencem plasty nekončí

V první řadě je ale třeba připomenout, že platnost zákazu od července letošního roku ještě v praxi neznamená, že se spotřebitelé nebudou už vůbec s dotčenými plastovými produkty setkávat. Na místě je to uvést zejména proto, aby ortodoxní odpůrci plastů nepodávali podněty příslušným kontrolním orgánům. Jak totiž uvádí překladatel zákazu, což je Ministerstvo životního prostředí (MŽP), je sice podle návrhu zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků zákaz „uvádění na trh“ pro jednorázové „plastové příbory“ stanoven od 1. července 2021, přičemž „uvedením na trh“ se rozumí první úplatné nebo bezúplatné dodání vybraného plastového výrobku na území České republiky v rámci podnikání k distribuci, spotřebě nebo použití nebo dovoz vybraného plastového výrobku. „Výrobky, které však již byly uvedeny na trh před nabytím účinnosti tohoto zákona (byly předány v rámci distribučního řetězce), bude možné ještě následně do 1. července 2022 „uvádět do oběhu“, přičemž uvedením výrobku „do oběhu“ se rozumí každé úplatné nebo bezúplatné dodání vybraného plastového výrobku na území České republiky k distribuci, spotřebě nebo použití po jeho uvedení na trh. Pokud tedy budou výrobky uvedeny na trh před nabytím účinnosti zákona, bude do 1. července 2022 umožněn jejich případný doprodej,“ konstatuje v jedné ze svých odpovědí na dotazy veřejnosti MŽP.

Výrobci mají ještě rok

Výrobci a prodejci potravin a nápojů, ale především občerstvení typu fastfood tak mají ještě zhruba rok na to vyrábět příslušné produkty a prodávat je v jiných obalech z jiných materiálů. Již dnes se lze na řadě míst setkat s dřevěnými příbory, papírovými tácky, kompostovatelným nádobím a dalšími materiály, z nichž prakticky všechny jsou ale oproti původním plastovým produktům dražší. Jedním z důsledků změn obalových materiálů a konzumačních nástrojů proto bude další z kumulujících se impulsů pro růst cen potravin, byť v tomto případě patrně nepůjde o impulz rozhodující. I kdyby ale rozhodující byl, přičemž výsledkem by byl reálně lepší stav životního prostředí, nepochybně by to za to stálo. To ovšem není zcela jisté.

Ne všechno bio je přínosné

Jednou z povolených náhrad za plasty jsou totiž bioplasty, což je celá škála materiálů, které – přes emotivní předponu „bio“ – zas tak úplně „bio“ nejsou. Podstatné totiž je, že plasty biologického původu samy o sobě nezaručují, že jsou v přírodě snadno odbouratelné, tedy rozložitelné mikroorganismy na neškodné částice, jako je voda nebo uhlík. Degradace (rozložitelnost) různých materiálů v přírodě totiž není, jako upozorňuje řada odborníků, například profesorka Kim Ragaert z belgické „Universitat Van Vlaanderen“, závislá na zdroji suroviny, ale na chemické struktuře produktu – biodegradabilní tak může být jak plast biologického původu, tak i ten z ropy, což je primární surovina k výrobě plastového jednorázového nádobí. Podle profesorky existují přitom plasty biologického původu nebo biologicky rozložitelné plasty. „Bioplasty, které máme nyní, nejsou špatné. Ale nejsou to žádné zázračné produkty, které neznečišťují prostředí a po použití se samy rozplynou,” upozorňuje Ragaert. Plasty biologického původu jsou vyrobené z rostlin či bakterií. „Chemický vzorec takového bioplastu je ale často stejný jako u plastu z ropy. I když je tedy vyroben z kukuřice nebo cukrové třtiny, nerozloží se snáze,” upozorňuje profesorka a dodává, že výroba bioplastů je navíc zatížena vyššími emisemi skleníkových plynů. Například výroba jednoho kilogramu polyetylenu odpovídá emisím 2 kg CO2, zatímco u stejného množství biologického materiálu je uhlíková stopa až 1,5x vyšší. Přeměnit kukuřici na plast totiž vyžaduje spoustu energie.

I papírové obaly bývají povoskované

Dalším nezanedbatelným argumentem je výroba bioplastů na úkor potravin, což může mít negativní vliv na dostupnost jídla, zejména v rozvojových zemích. Což se týká nejen zemědělských komodit, ale také třeba lesních porostů, neboť jedním z alternativních materiálů k plastům je dřevo nebo papír. To všem předpokládá kácení lesních porostů, přičemž recyklace papíru je oproti plastu energeticky náročnější a často ji nelze provést ani víckrát. Papírové obaly na potraviny kromě toho často obsahují ještě bariérovou vrstvu mezi obalem a obsahem, která je vyrobená z plastu, jako je tomu u kelímků na kávu. A pokud nejsou jednoduše oddělitelné už během třídění, dále se nerecyklují. Rizika pro životní prostředí s sebou nese i náhrada plastů bavlnou, i když ta je odolnější než papír a poměrně snadno lze produkty z ní recyklovat. Problém je ovšem samotné pěstování bavlníku, při němž je vysoká spotřeba vody a také pesticidů.

Na bioplasty ještě nejme připraveni

Aktuálně je navíc dalším problémem samotný proces recyklace. Zatímco na nyní používané plasty (především pak na PET lahve) je už nastavený trh, včetně specifických kontejnerů, třídících linek a využití recyklovaných produktů, v případě bioplastů žádný takový systém neexistuje, takže biologicky odbouratelný bioplast putuje ze žlutého kontejneru na skládku nebo do spaloven. Což, jak jistě každý uzná, životnímu prostředí také nepomáhá.

To vše samozřejmě neznamená, že by se neměly za jednorázové plasty hledat náhrady a že by se měla dále prodlužovat „doba plastová“, jak se dnešnímu světu také občas říká. Je ale vhodné vědět, že nic není černobílé, ani problematika výroby a likvidace plastů všeho druhu, a také, že zákaz plastových příborů a dalších produktů spojených s potravinářstvím a gastronomií bude něco stát, včetně jistého pohodlí. Nevím, jak komu, ale mně se řízek krájí dřevěným ostří nože docela obtížně….

Text Petr Havel, foto shutterstock