Má velká jídelnová vášeň

19.09.2014 Zuzana Klimešová (www.loveckydenik.cz)

Ve svém fejetonu zavzpomínala naše přispěvatelka na zlaté časy strávené ve školní jídelně...

Školní jídelna, to je mé celoživotně velmi oblíbené téma. Jsem totiž milovnicí školních jídelen! Přestože mě nakonec z jedné doslova vykázali, užila jsem si nad igelitovými ubrusy šťastné roky. Celý příběh začal v jeslích, kde jsem se pravidelně stravovala, i když si to už nepamatuji. Zato si moc dobře vybavuji „dobroty“ ze školky. Nechutnaly mi a některá jídla jsem natolik nesnášela, že jsem nebyla schopna je pozřít. Vymyslela jsem tedy rafinovaný plán: budu jídlo házet na zem, přímo pod stůl. A aby se náhodou nepřišlo na fakt, že to dělám já, budu ho házet pod spolužáky. Vidím to jako dnes, jak mrskám chléb namazaný rybí pomazánkou pod nohy chlapečka sedícího vedle mě. „Zuzanko, hodila jsi na zem ten chlebíček?“ ptá se po obědě „teta“ a já, hledíc na zem, odpovídám: „Já nevím, asi jo.“. Jasně, že jo. Ještěže na základce už jsem to dělat nemusela. I když ne tak docela…

V první třídě jsem ještě „školním blafům“ nepřišla na chuť. Stejně jako spolužáci jsem i já odnášela nedojedené maso pečlivě ukryté pod bramborovou kaší k okénku se špinavým nádobím. Zpětně mi je jasné, že paní učitelky o této „vymakané“ praktice musely vědět, ale raději dělaly, že nic nevidí. Asi moc dobře věděly, že si časem zvykneme. Zdalipak ale tušily, že někomu v jídelnách dokonce neuvěřitelně zachutná? Nevím, jak ke zlomu došlo, ale najednou jsem po vyučování spěchala do jídelny s velkou chutí. Těšila jsem se na všechny ty koprovky, rajské omáčky, buchtičky se šodó a holandské řízky. Našla jsem dokonce iracionální zálibu v tuhém mase, kterou oceňovaly spolužačky. Díky ní totiž nemusely maso ukrývat pod rýži. Prostě mi ho kydly na talíř, kde se jich nakonec sešlo třeba šest a já je kousek po kousku soukala do svého kupodivu stále hubeného těla. Děti okolo mě se pomalu vytrácely domů, až jsem v jídelně seděla jen já a nejtlustší kluk ze školy a blaženě jsme si vychutnávali své porce. Stejně jako později na střední škole…

Tam se mi obzvlášť zalíbilo, protože v jídelně jsme si mohli díky elektronickému systému navolit obědy na celý týden dopředu. Přesně jsem pak věděla, na co se můžu který den těšit. Opět jsem ujídala kamarádkám a navíc jsem přišla na praktický podvod. Když se šlo k okénku pro jídlo, musela se nejdřív přiložit kartička k čipu, který pak zapípal a paní kuchařky tak věděly, že nám můžou zaplacené jídlo vydat. Protože však byl v jídelně chaos a hluk a ony se musely sklánět k hrncům, často zvuk pípnutí přeslechly. Vy jste si pak s trochou kuráže prostě jen řekli, co že to máte objednané, a dostali jste to. Takže jsem často konzumovala bez zaplacení, anebo jsem si šla pro jídlo dvakrát. Bohužel se na mě ve třeťáku přišlo a vedoucí jídelny mne vykázala s památnými slovy: „Nejste pro naši jídelnu žádoucí!“ Ještě, že neexistoval celostátní systém, ve kterém by si mě vedli jako podvodnici a znemožnili mi tak veškerý budoucí vstup do jídelen na území České republiky. Takhle jsem v krasojízdě mohla pokračovat i na vysoké škole.

Tam měli úplně stejný elektronický systém, ale já jsem se ze strachu, že to opět dopadne špatně, ani nepokoušela o jakýkoli podvod. Vděčně jsem konzumovala jedno zaplacené jídlo denně, přestože většina spolužáků nad ním ohrnovala nos a stravovala se mimo školní jídelnu. Alespoň neubylo… Dnes, několik let po promoci, chodím většinou jen do kvalitních restaurací a bister. Čas od času však z nostalgie do některé té umaštěné, i když ne školní jídelny, zajdu. Neopakovatelnou atmosféru, vůni a chuť pravé jídelny totiž v Alcronu nenajdete!