Margaríny na pizze a v sýrové omáčce? Čím nás klamou některé restaurace?

29.03.2021 Jana Čiháková

Většinu času v průběhu loňského roku byly restaurace zavřené, velká část z nich bojovala doslova o přežití. Že by ale všichni provozovatelé vsadili v zájmu záchrany na dobré karty, se říct nedá. Inspektoři Státní zemědělské a potravinářské inspekce totiž zveřejnili data, ze kterých lze lehce usoudit, že někteří z nich se snaží postavit českého spotřebitele do role hlupáka.

Touha po zisku je stará snad jako lidstvo samo. Nepoctivce zná starý Egypt, Řím i Řecko. Pohádka se nezměnila, pořád se šidí na váze, objemu nebo se využívá nepravdivého tvrzení o přítomnosti té, či oné složky, kterou výsledný produkt ve finále neobsahuje. Navíc… nenechavé ručičky už nemají jen nepoctiví výrobci, ale i provozovatelé restaurací. Nebo by se snad tyto eskapády daly svést na šotka řádícího v jídelním lístku…?

Mléčné výrobky patrně táhnou

V průběhu loňského roku našli inspektoři Státní zemědělské a potravinářské inspekce pochybení u čtvrtiny kontrolovaných restaurací. Nejčastěji šlo o klamání spotřebitele, kdy byl zákazníkovi přislíben jiný druh potraviny, než byl reálně doručen, přičemž platilo, že dražší vstupní ingredience byla nahrazena (patrně účelově) levnější náhražkou. Ve velkém množství případů šlo o produkty z mléka – konkrétně o sýry nebo smetanu.

Na jejich místo přišly v mnoha případech jen rostlinné analogy, jejichž pořizovací cena je podstatně nižší. Zatímco litr kvalitní 30procentní (a více procentní) smetany pořídíte v průměru za 90 korun, rostlinná náhrada se může přiblížit i polovičnímu nákladu.

Jídla, která by zasloužila vrátit

Problémové byly smetanové omáčky na těstoviny, dokonce i svíčková na smetaně, která má nepoužitou surovinu i v názvu. Ani českou oblíbenou klasikou – smaženým sýrem – si dnes nemůžete být 100procentně jistí. Na talíři, či s ohledem na aktuální situaci v krabičce, vám může pod tímto označením přistát polotovar, který kromě mléčného tuku obsahuje i levnější tuky rostlinné. Na tom by nemuselo být nic špatného, kdyby takový pokrm ve svém názvu neobsahoval slovo „sýr“. Podle platné legislativy je totiž možné použít název jen pro produkt vyrobený pouze ze 100procentního živočišného tuku. Jakékoli nahrazení, byť minimální, rostlinnou alternativou, je zcela nepřípustné.

Čtěte také Je vegetariánský burger klamání spotřebitele?

Zajímavé byly i kontroly pizzy. Kromě toho, že avizovaný „smetanový“ základ byl kolikrát „vylepšen“ margaríny, se některé pizzy nesetkaly ani s mozzarellou, která však byla uváděna ve složení. Podobné prohřešky se týkaly i parmské šunky, která se využívá ve většině italských receptur na pizzu. Cena za kilogram se průměrně pohybuje okolo 850 korun, tedy až o dvě třetiny výše, než je tomu u napodobenin. Pravá „parma“ pochází jen z přesně identifikovaných druhů prasat. Jde o plemena Large White, Landrance a Duroc. Tato plemena musejí být zároveň chována v Itálii. Zvlášť tento parametr identifikuje parmskou šunku jako výrobek s chráněným označením původu.

Babiččino tajemství od neexistující babičky

Lehce sporné je i sentimentálně zabarvené názvosloví, které může být manipulativní, či může vzbuzovat dojem, že jde o něco lepšího, aniž by tomu skutečné vlastnosti potraviny či pokrmu odpovídaly. Když na jídelním lístku objevíte klasické vábničky typu babiččino domácí pečivo, poctivý babiččin štrúdl a podobně, možná, že vás to víc navnadí k tomu si objednat. A o to také jde. Navodit dojem, že bylo něco upečeno s poctivou láskou a laskavostí babiček patří k oblíbeným marketingovým fintám. Žádná babička ale dezerty či housky patrně nepřipravuje, od toho mají restaurace kuchaře.

Podobně problematické je užití slova „domácí“. Potravinářská legislativa sice přesně nedefinuje, co všechno musí výrobek podávaný v gastronomických zařízeních pod označením domácí splňovat, je však zřejmé, že nesmí svým názvem zákazníka uvádět v omyl. Tedy, uvádí-li se na jídelním lístku „domácí noky“, předpokládá se, že je si těsto připravil sám kuchař a nepoužil polotovar. Za “domácí“ inspekce považuje takový produkt, který je vyrobený podle originální receptury nebo z čerstvých surovin, což polotovary popírají.

Víte, co pijete?

I přezkoumávání nápojového lístku přineslo zajímavá zjištění. Když ji miluješ, není co řešit prý – tak snad jen to, že ne vždycky vám ve skleničce s logem Kofoly musí přistát opravdová Kofola. Inspektoři SZPI zjistili, že někteří provozovatelé restaurací vlastní levné napodobeniny s colovou příchutí. Stoprocentní ovocné šťávy jsou nezřídka kdy ředěny, či je namísto nich zákazníkovi prodán jen ovocný nektar. I fresh vymačkaný z čerstvých pomerančů se dolévá pomerančovým džusem.

K zamyšlení jsou i domácí limonády. Ty platí doslova za „love brand“. Vypadají stylově, mají široko paletu zajímavých příchutí, od levandule až třeba po borovici, a fungují jako osvědčené lákadlo na zákazníka, už jen protože vzbuzují dojem, že si dáváte něco lepšího než průmyslově vyráběnou limonádu, a možná, že i něco, co má vyšší kvalitu. Problém však je, že tyto limonády nejsou všude ani domácí a ani moc bez chemie. Často jsou připravovány ze sirupů typu Monin a tak dále, které se obvykle používají pro dochucení koktejlů. Tyto sirupy jsou nejen velmi sladké, obsahují ale i konzervační látky.

Text Jana Tobrmanová Čiháková, foto shutterstock