MÝTUS JMÉNEM RYCHLOKUŘATA: VYŠŠÍ CENA ZA STEJNOU KVALITU?

24.11.2022 PETR HAVEL

Poté, co se ochráncům zvířat podařilo přesvědčit představitele rozhodujících maloobchodních sítí a následně i zákonodárce k tomu, aby se na tuzemském trhu neprodávala (nebo aby se jejich prodej výrazně omezil) vejce z klecových chodů nosnic, musí se spotřebitelé v ČR připravit na další omezení spojené s chovy drůbeže.

V principu jde o stejný cíl - neprodávat, nebo opět alespoň výrazně omezit prodej kuřat, od jejichž narození do doby porážky uplynulo „podezřele“ málo dní, přičemž „nepřirozeně“ krátce žijící kuřata jsou označována jako „rychlokuřata“. Kampaň za omezení prodeje „rychlokuřat“ zahájila v ČR v předprázdninovém období společnost Obrana zvířat (OBRAZ), s odkazem na dokument „World Animal Protection“, který rozebírá situaci v chovech kuřat v zahraničí a také ekonomiku chovů a její dopad do spotřebitelských cen. V průběhu letošních prázdnin pak byla kampaň opepřena dnes již standardně využívanými videozáznamy dokumentující konvenční chovy kuřat se zvláštním důrazem na drastické záběry zvířat, která se mimo jiné neudrží na nohou, neboť údajně příliš rychle rostou a jejich končetiny hmotu nad sebou neudrží.

Stejně jako v případě nosnic byla tak opětovně zvolena metoda emocí působících na spotřebitele, z nichž prakticky nikdo s chovy kuřat do reálného styku nepřijde, a proto je možné veřejnosti předkládat k dosažení potřebných cílů, samozřejmě „v zájmu zlepšení podmínek chovů hospodářských zvířat“ vlastně cokoli. Málokdo je přitom schopen, ale i ochoten ověřit si, jaká je (nejen v ČR) chovatelská praxe.

V SOULADU S ANIMAL WELFARE

I proto je nutné na samotném začátku zdůraznit, že drtivá většina tuzemských chovů kuřat nejenže splňuje veškeré zákonem dané podmínky chovů, ale v řadě případů je, právě s cílem umožnit kuřatům v mezích možností důstojný život, ještě překračuje. Z takových farem ale videozáběry odůvodňující potřebu zlepšit podmínky v chovech nepocházejí, což lze považovat za formu manipulace. Druhá věc je, že déle žijící, tedy pomalu rostoucí kuřata mohou mít za určitých okolností skutečně lepší podmínky pro svůj život, ty však zdaleka nespočívají jen v prosté délce života, ale především v podmínkách péče o ně. Zásadní je pak stvoření umělého marketingového pojmu „rychlokuře“, neboť takovým slovem nebyly, nejsou a ani nebudou kuřata prodávaná v maloobchodě označována.

„Pro žádné hospodářské zvíře není legislativou stanovena minimální nebo maximální doba chovu před porážkou. Délka chovu se může odrazit pouze v pojmenování některých druhů masa nebo v označení původu (například telecí může být pouze ze zvířat mladších osmi měsíců),“ konstatuje Státní veterinární správa. Pokud jde o označování drůbeže, pak tam se může spotřebitel orientovat buď podle země původu (tak je možné označit chov, kde probíhal alespoň poslední měsíc chovu nebo celá doba výkrmu u zvířat mladších jednoho měsíce), nebo způsobu chovu, tedy zdali jde o konvenční (a tedy nijak blíže nespecifikované) kuře, případně biokuře. Jinými slovy, „rychlokuřata“, nejsou žádným obchodním názvem ani kategorií drůbeže, stejně tak jako déle krmená (pomalu rostoucí) žijící kuřata. I pojem „rychlokuře“ tak lze považovat za manipulační prvek, neboť v cílovém spotřebiteli evokuje nějaký nepřirozený proces, jemuž je třeba zabránit.

SVOBODNÁ VOLBA

Spotřebitel se samozřejmě může svobodně rozhodnout, zdali bude při nákupech pomalu rostoucí kuřata preferovat, a je třeba přiznat, že část spotřebitelů, zejména ale v zahraničí, již tak činí. Lze také předpokládat, že se tato preference postupně více než dosud prosadí také u nás, což není nic proti ničemu a navíc jde o trend, který se zlepšováním podmínek zvířat v chovech skutečně částečně souvisí. Kromě toho lze předpokládat pokračování kampaně „za práva kuřat“, už i proto, že se už v současné době řada obchodních sítí i potravinářských firem v zahraničí zavázala ke zlepšení životních podmínek kuřat podle požadavků uvedených v dokumentu European Chicken Commitment (ECC). A je také třeba dodat, že déle žijící kuřata se v současné době prodávají i v ČR, obvykle ale zatím jen prostřednictvím malochovů nebo menších řeznictví. To spotřebitel obvykle pozná, neboť prodejce, případně chovatel se obvykle neopomene pochlubit tím, že jde o kuřata krmená tolik a tolik dní (obvykle více než 40). „Rychlokuře“ ale nikdo v maloobchodu samozřejmě nepozná a nemá tedy valného smyslu „rychlokuřata“ někde poptávat nebo odmítat. Nikdo navíc ani neví, jak dlouho by mělo být kuře krmeno, aby to nebylo „rychlokuře“, a lze také pochybovat, že by byla v budoucnosti stanovena povinnost uvádět při prodeji kuřat dobu chovu. Už i proto, že podmínky v jednotlivých chovech včetně složení používaných krmných směsí se od sebe liší, a závazný věk kuřat jdoucích na porážku tak lze jen velmi obtížně plošně stanovit.

DELŠÍ CHOV PLNÝ NEVÝHOD

Jak už bylo řečeno, delší doba života kuřat může být jedním (ne ale jediným) opatřením na zlepšení jejich životních podmínek, pro spotřebitele však takový způsob chovu znamená spíše nevýhody, snad s výjimkou předpokládaného nižšího obsahu tuku v masu. Tak či tak mají pomalu rostoucí kuřata jiný podíl kostí a svaloviny, a to ve prospěch kostí, kdy u pomalu rostoucích kuřat je poměr svalů a kostí (podle World Animal Protection) 3,87 :1, zatímco u současných konvenčních (komerčních) kuřat je tento podíl 5,92 :1. Stejně hmotné pomalu rostoucí kuře tak bude oproti konvenčnímu „rychlokuřeti“ obsahovat méně masa. Nejdůležitější informací pro spotřebitele je ale nepochybně předpokládaný rozdíl v ceně.

JEN DVĚ PROCENTA NA ODBYT

Pomalu rostoucí kuřata jsou a logicky i nadále budou dražší, což ostatně přiznává i World Animal Protection, podle kterého se vícenáklady na pomalu rostoucí kuřata promítnou do nárůstu cen o 6,4 až 13,4 procenta oproti konvenčním chovům zvířat, což uvedený materiál považuje za pro spotřebitele za únosnou cenu. S tím by bylo možné souhlasit, potíž je ovšem v tom, že takto nevelký nárůst cen kuřat předpokládá velký a rozvinutý trh, a tedy velkou spotřebitelskou poptávku po takovém zboží. To však není případ naší země. V současné době se odhaduje (nikdo ovšem takovou statistiku nesleduje) podíl v ČR prodávaných pomalu rostoucích kuřat na maximálně dvě procenta, a jejich ceny nejsou ani náhodou jen o modelových 10 procent vyšší v porovnání s běžnými kuřaty. Dostatečnou spotřebitelskou poptávku k tomu, aby cena déle žijících kuřat nebyla příliš vysoká, předpokládá ostatně i již několikrát zmiňovaný dokument s tím, že taková kuřata by neměla být považována za luxusní zboží, ale za budoucí standard.

KUŘE ZA MILION?

Pokud se tedy v ČR vyšší produkce pomalu rostoucí kuřat prostřednictvím maloobchodu a tlaku ochránců zvířat prosadí, ale zároveň budou tvořit taková kuřata minoritu ve spotřebě drůbeže, (což je nejpravděpodobnější varianta vývoje), budou ceny déle žijících kuřat v porovnání s běžnými kuřaty vyšší minimálně o 30 až 40 procent. K desetiprocentnímu rozdílu v ceně by přitom mohlo dojít jen za situace, kdy spotřebitelé nákupy běžných konvenčních kuřat většinově opustí.