Názvy potravin, které zamotaly nejednoho spotřebitele. Víte, co je pstruh lososový?

07.10.2019 Jana Čiháková

Nejen atraktivní obal nebo vzhled láká spotřebitele k nákupům potravin, nedílnou součástí marketingu spojeného s prodejem jsou také názvy potravinářských produktů. Ovšem mohou v některých případech spotřebitele docela úspěšně mást.

Názvosloví potravin v obecné poloze samozřejmě upravuje evropská legislativa, a to na základě Nařízení 1169/2011, podle kterého nesmí být informace o potravinách zavádějící, přičemž za takové informace jsou považovány právě i názvy potravin. Problém je, že pro různé typy zavádějících názvů poskytuje platná legislativa i tak hodně široký prostor. Setkat se tak můžeme s pojmy, které obsahují název neexistujícího organismu, s názvy obsahující místo, město nebo region v podobě přídavného jména před obecně zavedenou značkou, se zdrobnělinami a názvy s modifikací původního slovního základu nebo s názvy, které mají evokovat nějakou důvěryhodnou recepturu, ačkoli nikdo nedokáže doložit, jaká ona původní receptura skutečně byla. Například „keltský steak, aniž by se někdo podivoval nad tím, že ze současníků samozřejmě nikdo v keltské době nežil.

Tuzemské versus zahraniční výrobky

Množství spíše emotivně laděných názvů potravin je přitom povoleno, případně tolerováno. To se hodně týká použitých přívlastků, například u uzenin, typu „Benešovská klobása“, „Písecký špekáček nebo „Polický uherák“ a řady dalších. Uvedené názvy tedy povolené jsou, nicméně pokud jde o uzeniny vyjmenované v často citované „špekáčkové vyhlášce“, musí všechny uvedené potraviny splňovat základní charakteristiky ve vyhlášce stanovených parametrů. Těmi se míní především závazné minimální obsahy hlavních surovin, tedy hlavně masa, tuku, strojně odděleného masa (SOM) a podobně.

Je však třeba vědět, že povinnost dodržovat základní recepturu se týká jen výrobků tuzemského původu, a ne tedy výrobků ze zahraničí – ty musí splňovat především bezpečnostní parametry, pokud ale není generický (obecný) název legislativně nějak definován (to se týká třeba másla nebo – pro ČR bohužel – rumu), může se v podstatě výrobek nazývat libovolně. K uvedeným názvům uzenin ještě jedna poznámka – totiž, že povinnost dodržovat (pro tuzemské výrobce) základní složení se týká i příslušných zdrobnělin (například „vysočinka“, „uheráček“ atd.), takže změnou názvu na bázi zdrobněliny výrobce z povinnosti stanoveného složení neunikne.

Skutečnost, že mají různé typy uzenin prodávaných na našem trhu odlišné složení, ačkoli je základ jejich názvu stejný, je přitom dána buď tím, že jsou ze zahraničí, také ale tím, že i zmiňované závazné receptury poskytují pro jednotlivé výrobce z pohledu složení variabilní prostor.

Odkud se vzal játrový sýr?

Kromě toho se názvosloví potravin, ale i nápojů (například v podobě nové kategorizace piv) v čase vyvíjí, a lze obecně konstatovat, že se liberalizuje. To platí například pro celkem prodávaný a oblíbený výrobek „játrový sýr“, byť z názvu není na první pohled patrné, zdali jde spíše o sýr, kde je hlavní surovinou mléko, nebo o produkt vyrobený z drobů hospodářských zvířat. Tento název byl také nějakou dobu zakázán, nyní je ale povolen, přičemž játrový sýr patří mezi uzenářské výrobky v kategorii paštiky. Pokud se pak týká skutečně zavádějících pojmů, pak zřejmě nejrozšířenějším je spojení „sojové maso“, což je a byl název v rozporu s tuzemskou i evropskou legislativou a na obalech výrobků by neměl být vůbec používán.

Neexistující bakterie jako přidaná hodnota

Právě oblast uzenin a jejich názvosloví je patrně pro spotřebitele nejméně přehledná. O něco lépe je na tom mlékárenství, právě proto, že řadu konkrétních mlékárenských produktů definuje na celoevropské úrovni legislativa. Přesto se především ve spojení s některými produkty používají slovní spojení, které se tváří jako vědecká, ačkoli název příslušného organismu je vymyšlen. To se týká zejména různých typů bakterií, typově ve spojení s druhovým názvem „immunitas“, (například Lactobacillus immunitas), ačkoli bakterie tohoto druhu neexistuje. Existuje nicméně druh „casei“, který se občas používá také.

Existuje toho ovšem mnohem víc. Například „pstruh lososový“(nebo lososovitý), což ovšem není žádný oficiální druh pstruha a používání tohoto názvu je svým způsobem podvod. Přídavné jméno „lososový“ má především navodit pojem, že jde o specifický druh této ryby, přičemž hlavním cílem je prodej takto označených ryb za vyšší, prakticky dvojnásobné ceny, než jsou ceny běžných pstruhů. „Lososový“ pstruh přitom skutečně vypadá trochu jinak – je barevnější a také o něco větší, takže našinec nemá žádné podezření, že by nemělo jít o jiný, třeba člověkem vyšlechtěný druh. Jenže pstruh „lososový“ je v praxi pstruh duhový a jeho veškerá atraktivita je dána způsobem chovu. Hlavní roli v tom hraje krmení, podobně, jako se v chovech nosnic dosahuje sytější barvy žloutků přídavkem karotenoidů. I tady mohou za barevnější vzhled a oranžovorůžové maso pstruha „lososového“ karotenoidy, konkrétně astaxanthin, což je jeden ze zhruba 600 druhů známých karotenoidů, který se pstruhům přidává do krmiva.