Občas v kuchyni dopadnu jako pejsek s kočičkou

08.06.2015 Jaroslav Panenka, foto archiv Divadla Kalich

Děti si herce Jana Cinu pamatují jako průvodce televizním magazínem Planeta Yo, jejich maminky a babičky coby Matěje ze seriálové Ordinace, milovníci divadla ho znají z muzikálů, činoher i alternativních experimentů. Je mladý talent stejně odvážný jako jevišti také v kuchyni?

Patříte mezi zákazníky, kteří podrobují obal každé potraviny důkladnému zkoumání, než jim skončí v košíku?

Dříve jsem se tím příliš nezabýval, ale poslední dobou se řadím do této skupiny. Často se mezi regály začtu. Začalo mě víc zajímat, co jím a jak moc to je, či není zdravé. A hlavně se dívám na obsah cukru. Snažím se cukr odbourat, respektive nepřijímat ho automaticky, jaksi mimochodem. Vycítím, kdy cukr potřebuju dostat do těla, kdy tedy pro mě má pozitivní účinek, ale nechci ho přijímat úplně zbytečně.   

Když už si nákup přinesete domů, dokážete ho v kuchyni proměnit v gastronomický skvost?

To musí posoudit především moji hosté u stolu. Určitě nejsem nijak výjimečný kuchař, myslím, že jsem v této oblasti i tak trochu lenoch, ale když už se do něčeho pustím, snad pak výsledek nebývá úplně marný. Baví mě při vaření míchat ingredience, které by nikoho nenapadlo dát dohromady. Samozřejmě to občas nevyjde a já skončím jako pejsek s kočičkou, na druhou stranu už mě párkrát nadchlo, jak dokonale spolu ladí zdánlivě neslučitelné chutě. Ovšem to moje nadšení může do velké míry souviset s faktem, že já jsem opravdu vděčný strávník. Prostě rád jím a chutná mi kdeco.   

 Co nejvíc?

Přemýšlím, jestli na tuhle otázku vůbec budu umět jednoduše odpovědět. Asi hodně záleží na ročním období. Teď máme jaro, před sebou léto, takže ve velkém konzumuju čerstvou zeleninu a ovoce, i když nedávno jsme během výletu do Kutné Hory narazili na hody v jedné nedaleké vesnické hospůdce a já si tam dopřál výbornou husičku s knedlíkem. Vlastně všechna ta typická maminkovská a babičkovská jídla patří mezi má oblíbená.

 Ale asi nepřistávají na vašem talíři často…

To máte pravdu. Zjistil jsem totiž, že po nich bývám unavený. Pokud mě čeká práce od rána až dlouho do noci, musím jíst něco lehčího, osvědčují se mi vegetariánská jídla nebo třeba asijská kuchyně. To jsou moje nakopávače.

Opravdu nepůsobíte, že byste si dopřával zrovna kalorické bomby. Vděčíte za svou drobnou postavu genům?

Pravděpodobně za to můžou geny, že jsem furt takovej vychrtlej. Ale aby zas nevypadalo všechno jenom ideálně, i já jsem kolem čtyřiadvaceti let u sebe začal nahmatávat pupek. Ne tedy zrovna pivní, protože piva já moc nevypiju. Hned jsem měl před očima svého tátu, který je celkově stejný hubeňour jako já, akorát má navíc ten polštář v pase. Řekl jsem si, že to nesmím připustit, proto jsem se zlehoulinka pustil do cvičení a hlídám si v jídle zbytečné tuky a cukry, jak jsem už zmiňoval.

Nikdy předtím jsem nic takového neřešil. Dát si dřív pytlík chipsů o půlnoci pro mě nebyl žádný problém, dneska bych si ho už neotevřel. Je mi dvacet sedm, vím, není to žádný věk, ale říká se, že kolem pětadvaceti začíná tělo fungovat trochu jinak, zpomalovat. Přebytečné dekagramy nemizí samy od sebe, jsou horší kocoviny, člověk je celkově unavenější… tohle všechno na sobě už nějaký čas pociťuji. A to mi ještě nebylo třicet!    

Kde v zahraničí by vám, myslíte, chutnalo nejvíc?

Jako první odpověď mě napadla Francie a vzápětí jsem si uvědomil, že mě vlastně baví ochutnávat všechno. Obě ty odpovědi jsou pravdivé. Francouzská kuchyně je mi blízká svou rozmanitostí, zároveň jsem ochotný zkusit cokoli. Zatím jsem tedy nikdy nebyl v Asii, myslím, že jejich tržiště by tuto moji ochotu teprve prověřily.

Začátkem roku jste ovšem cestoval po Brazílii. Tam jste byl spokojený? 

Aby ne, ty jejich fazole s kaší, k nim maso a salát v tolika variantách jsou úžasné! Zajímavé je, že oni sami jedí hodně nezdravě – strašně sladká jídla, smažené, přeslazené limonády. Ale pak uvidíte to neskutečné čerstvé ovoce všude kolem a připadáte si jako v ráji. Zamiloval jsem si tam acai, jakési obří pralesní borůvky.

Na další cesty jste pak už neměl čas, protože vás mimo jiné čekalo zkoušení divadelního hitu Podivný případ se psem, v němž excelujete v roli 15letého autistického chlapce. Jak jste se na tak neobvyklý úkol připravoval?  

Samozřejmě pro mě bylo důležité ponořit se napřed do studia autismu, nikdy předtím jsem se tímto tématem podrobněji nezabýval. Četl jsem knížky, pustil si nějaké filmy i dokumenty a hlavně jsem měl přes kamarádku, která s lidmi s touto diagnózou pracuje, možnost dostat se přímo mezi ně. Byl jsem jak u menších dětí, tak u dospívajících a všechna ta setkání proběhla v naprosté pohodě. Obdivoval jsem je.

Je mi sympatické nevnímat autismus jako postižení, ale spíš jako dar. Po všech těch zážitcích pak bylo na mně najít autistu v sobě. S režiséry jsme se dohodli, že na jevišti nechceme zinscenovat odborný seminář o autismu, ale že se pokusíme vytvořit obraz světa autistů tak, jak si ho představujeme.  

Jste nejen herec, ale také spoluautor repertoáru vaší hudebně – kabaretní skupiny Olats Otesoc. Považujete za podobné políbení múzou při tvorbě a v kuchyni při vaření? 

Podobnost mezi nimi je. Když píšu, jsem mnohem radši za konkrétní zadání, tvořit s neomezenými možnostmi je pro mě výrazně těžší. A stejně tak radši najdu před sebou na kuchyňské lince jen pět ingrediencí, než abych bezradně stál ve dveřích narvané ledničky. V takové situaci prostě vím, že mi nezbude, než uvařit z těch pěti surovin. Třeba to nedopadne ideálně, ale byl jsem alespoň osvobozený od nekonečného rozhodování, co udělat. 

Baví vás oba tvůrčí procesy stejně?

Pokud se věc vydaří, pak ano. V kuchyni i na pódiu je to alchymie, nikdy nemůžete předvídat se stoprocentní jistotou, jak výsledek dopadne. A zároveň je v obou případech pochopitelně důležité ocenění. Například moje první bábovka, kterou jsem kdy v životě pekl, se vůbec nepovedla, prostě se zdrcla. Chuťově byla sice dobrá, jenže nevypadala zrovna ukázkově. Bylo mi to trochu líto, ale kamarádi mě uklidňovali, že jim opravdu chutnala, takže nakonec byl sukces. Jsou písničky nebo texty, od kterých jsem si toho zprvu moc nesliboval, a pak jsem se nestačil divit, jak na koncertech fungují. To je podobné.  

Složil jste někdy píseň o jídle?

Teď jsme s Olats Otesoc zrovna dokončili jednu veganskou. Máme také kousky o pečení vánočního cukroví, o zelenině, o sushi, o chřestu. Jsou to snad nejkratší písně na světě, říkáme jim štěky. My jsme vlastně začínali písničkami o jídle. Všichni v kapele jsme žrouti. 

KDO JE JAN CINA?

Ve třinácti letech ztvárnil Lukáše ve filmu Smradi. Následně vystudoval Pražskou konzervatoř a Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Momentálně hraje v A-Studiu Rubín (Přirození), v MeetFactory (Milenec), v Hybernii (Přízrak Londýna), v Divadle Kalich (Mauglí, Podivný případ se psem) či na Letních shakespearovských slavnostech (Veselé paničky windsorské, Romeo a Julie). Na obrazovce se objevil např. v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Terapie, První krok, O mé rodině a jiných mrtvolách. Moderoval pořad Planeta Yo. Ztvárnil jednu z hlavních rolí ve filmu Místa. Je členem kabaretní hudební skupiny Olats Otesoc.