Ochutnal jsem omáčku andělů

26.05.2014 Mgr. Jana Uhlířová

Herec Ladislav Županič prozradil tajemství své dokonalé figury i fígl, jejž si vymyslel, když na něj přijdou chutě.

Třebaže herec Ladislav Županič už oslavil sedmdesátku, kromě toho, že mu čas nadělil něco šedin, se vlastně nezměnil. Pořád vypadá stejně jako například v půlce 80. let, kdy natočil slavnou Vesničku střediskovou.

 Co vám udělá na talíři radost?

Mě potěšíte kdečím, nejsem v jídle vybíravý. Když se teď zamyslím, jestli něco vyloženě nemusím, zjišťuji, že sním v podstatě všechno. Asi mě vycvičila studentská léta, kdy člověk žil o vlašských salátech nebo gothaji s rohlíkem, na víc nebyl čas a především peníze. Jako študáci jsme získávali první zkušenosti v malých rolích v dnešním Národním divadle Brno, naproti němuž byl obyčejný bufáč. V něm jsme byli štamgasti.

Dneska kolikrát taky marně hledám na jídlo chvilku, po zkoušce nebývá prostor a před představením nikdy nejím. Pokud jde o moje nejoblíbenější pokrmy, většinu z nich si moc často dopřávat nemůžu, protože mezi ně patří takové kalorické bomby jako moravští vrabci s knedlíkem a zelím, vepřové výpečky a podobně. Naštěstí si vedle nich pochutnám třeba také na kuřecím nebo bramborách.

Určitě si občas zahřešíte.

To víte, že moje vůle dostává na frak, zvlášť když jdu kolem – jak se hezky česky říká – vývařoven, ze kterých to pěkně zavoní. Nicméně používám jednu fintu: dám si klidně vepřovou, ale k ní jen dva knedlíky a třeba dvojitou porci zelí. I tak pak mívám výčitky svědomí.

Berete omezování se v jídle jako celoživotní daň své profesi?

Takhle tragicky to nevnímám. Hlídat jsem se začal kdysi dávno, takže se z toho postupně stal jakýsi zákon. Taky už jsem ve vyšších středních letech, a protože ještě pořád chci hrát divadlo, musím se snažit čím dál víc, abych nepřibíral. Tuk mozku neprospívá.

Myslíte, že byste si povolil víc, kdybyste se nevěnoval tak náročnému žánru, jako je muzikál?

Nevím, v posledních letech jsem se navíc vrátil k činohře, s níž jsem u divadla začínal. Nicméně prozradím vám na sebe jinou věc, totiž že ulítávám na tatarské omáčce. Moje žena říká, že tatarku bych si byl schopný dát i na krupicovou kaši. Přiznávám, je to nešvar.

Pocházíte z Prostějova. Vybaví se Vám v souvislosti s Vaším rodným krajem konkrétní chutě?

Pamatuji si například na nedělní dopoledne, kdy jsem jako malý chodil s tatínkem do kostela. V něm jsme pobyli zhruba tři čtvrtě hodinky, pak následovala promenáda na náměstí, pánové šli na malé pivo před obědem a celý tenhle rituál pravidelně provázela vůně vepřové. Byla cítit po celém městě. Nebo každou první zářijovou neděli byly v Prostějově hody, to zas v žádné rodině nesměla na stole chybět husa. Bavíme se o době, kdy maso bylo spíše vzácností, dneska nechápu, kde ho tenkrát hospodyňky sháněly, ale vždy se jim podařilo tradici zachránit. Ovšem nemyslete si, že se na Hané jinak jedlo střídmě, to rozhodně ne. Jenom když si vzpomenu na maminčiny úžasné koláče! Máma mě vždycky vybavila plnou krabicí, ať se rozdělím i se spolužáky, a než jsem si zpátky v Brně na koleji stačil svléknout kabát, nezbyl v ní ani drobek.

Na Hané se člověk také velmi dobře napojí…

Tož, u nás na Hané se pálí a pije slivovice, k té mám velmi kladný vztah. Speciálně moji známí vytvářejí ve své pálenici za Prostějovem něco naprosto úžasného. A jako správný Moravák samozřejmě nemůžu opomenout víno. Na stráních u Unčic se pěstuje už od sedmnáctého století, odtud mi chutná nejvíc. Víte, já bych se nemohl stát notorikem. Protože vyléčený alkoholik se po zbytek života nesmí alkoholu ani dotknout, a na to ho mám moc rád. Pokud mě čeká nějaká práce, držím se zkrátka, ale když mám volno, s chutí si naliju skleničku.

S divadlem jste se často dostal za hranice. Na jaké cizokrajné gastronomické zážitky nemůžete zapomenout?

Třeba na těstoviny, které nám každý den vždy v jiné úpravě připravovali na festivalu uměleckých škol v Parmě, kterého jsme se tenkrát zúčastnili s JAMU. Jejich chuť v kombinaci s lahodným červeným vínem byla skutečně nezapomenutelná. Nebo na zajímavosti, jež jsme měli možnost ochutnat během opakovaného hostování Hudebního divadla Karlín v Japonsku. Například nám naservírovali špalíčky syrového tuňáka polité jakousi omáčkou, kterou snad jedí andělé v nebi, protože s něčím tak božským jsem se do té doby na talíři nesetkal, a to na ryby moc nejsem.

Kdesi jste zmínil, že se rád jezdíte do Dalmácie. Užíváte si i tamní jídlo?

Musím přiznat, že mi tam velmi chutná. Na čufty a další speciality z mletého masa se těším už několik týdnů předem. A pochopitelně také na jejich víno. Mletého masa se u nich nebojím, protože používají kvalitní suroviny. Vyhovuje mi jejich lehká kuchyně, která vás nevyřadí na hodinu z provozu jako těžká česká jídla. Tam se naobědváte a od stolu můžete jít plavat.

Své vlastní kulinářské umění jste kdysi představil v pořadu Prostřeno. Jak na něj vzpomínáte?

Ten mi radši ani nepřipomínejte, tam tenkrát došlo k maléru, i když dneska už se tomu směju. Spolustolovníky z pořadu jsem pozval ke svému výbornému příteli, který je majitelem hotelu U kapličky v Písku. Nabídl mi k dispozici hotelovou kuchyň, k ruce mi byl dokonce přímo pan šéfkuchař. Jako soutěžní jídla jsem vařil například hovězí polévku s knedlíčky, brambory v papiňáku, což je velká zajímavost, protože se dělají bez vody jen s trochou másla, a také hovězí řízky obalené v česneku, které jsou skutečně vynikající pochoutka. Jenže vedle mě si pan šéfkuchař souběžně připravoval řízky vepřové, takže možná začínáte tušit, k jakému průšvihu došlo. Ano, na stůl před kamery se dostaly ty jeho. Já ještě před tím básnil o svých hovězích, ale po čtvrtém pátém soustu se osmělila Saskia Burešová: „Ty, Láďo, tohle je přece vepřové!“. Takže vychvalované hovězí řízky na česneku si nakonec kolegové odvezli jako výslužku. Mimochodem, moje veškeré „kulinářské umění“, jak jste to nazval, zahrnuje pouze tento repertoár.

Dobrá, tak raději než k plotně nás, prosím, na závěr pozvěte do divadla.

Už pátým rokem hrajeme v Divadle Kalich detektivní komedii Splašené nůžky, kterou mám moc rád. Jde totiž o naprosto atypickou záležitost. V běžném divadle dělí herce a diváky hranice mezi jevištěm a hledištěm, kdežto v tomto případě se obě strany promíchávají. Publikum vstupuje v první půlce hry velmi razantně do děje, na závěr dokonce hlasuje, kdo je vrah, a podle toho my představení dohráváme.

Koho diváci nejčastěji označují jako vraha?

Ptáte se správně, v drtivé většině mě! Kolikrát jsem přemýšlel, čím jsem si to zasloužil. Je pravda, že moje postava je jednoznačný záporák, snažím se, aby byl od začátku nesympatický. Někdy se děsíme, co by se stalo, kdyby diváci hlasovali pro někoho jiného – jestli bychom si ještě vůbec vzpomněli na jiné varianty konce hry.

Jaké další divadelní tipy byste pro nás měl?

Nedávno jsem v Divadle na Fidlovačce oslavil premiéru dokonalé konverzačky Až naprší a uschne. Společně s Eliškou Balzerovou v ní hrajeme manželský pár, já představuji úspěšného spisovatele přibližně mého věku, který má strach, jestli mu něco neutíká, takže jakmile se kolem něj mihne ženská, zkouší, jestli ještě zabere. A aktuálně jsem dostal nabídku od Karla Heřmánka, jestli bych naskočil do komedie Ano, pane premiére v jeho Divadle Bez zábradlí. Budu hrát kumranistánského velvyslance! Moc se těším.