PTAČÍ CHŘIPKA V MASE A VEJCÍCH: ČÍHAJÍCÍ NEBEZPEČÍ, NEBO NEBEZPEČNÁ FÁMA?

28.03.2023 PETR HAVEL

Zejména v souvislosti se šířením ptačí chřipky v chovech drůbeže v naší zemi se stala častou součástí zpráv o rizicích ptačí chřipky také teze, že jde o nemoc přenosnou na člověka. To mohlo minimálně v části spotřebitelů vzbudit obavy z kontaktu s drůbeží, například ve venkovských malochovech, a také obavy z konzumace masa a vajec. Ve skutečnosti se ale přenos ptačí chřipky na člověka v ČR dosud nikdy neprokázal, a plně průkazné nejsou ani případy přenosů této nemoci v jiných, zejména asijských teritoriích.

Aby k takovému přenosu došlo, musel by být příslušný jedinec v trvalém a intenzivním kontaktu s nemocnou drůbeží, jinými slovy, musel by s ní obrazně řečeno „spát v posteli“. To v praxi znamená, že výroky o přenosu ptačí chřipky na člověka je třeba vnímat jako princip předběžné opatrnosti, ale ne jako riziko skutečně reálné, alespoň ne v podmínkách ČR.

To samé se týká konzumace drůbežího masa a vajec z nemocné drůbeže. Ke konzumaci totiž může reálně dojít, například tehdy, když se ptačí chřipka u drůbeže ještě neprojeví, nebo jí (zejména drobnochovatel) vůbec nezjistí. Ani v tomto případě spotřebiteli žádné riziko nehrozí a vejce nebo maso drůbeže může bez obav konzumovat. Pokud by přitom někdo argumentoval likvidací drůbeže a vajec v napadených chovech, pak je třeba zdůraznit, že důvodem likvidace je vždy především zamezení dalšího šíření nákazy mezi drůbeží.

POZOR NA...

Z drůbeže, ale nejen z ní, ovšem člověku riziko některých onemocnění skutečně hrozí. Jde například (a především) o salmonelózu, která se může přenášet kontaktem s infikovaným zvířetem, nebo i prostřednictvím druhotné kontaminace při přípravě potravin z produktů rostlinného původu v domácnosti spotřebitele. Opět nejen z drůbeže, ale i dalších hospodářských i volně žijících zvířat, a dokonce i plazů, zejména při přípravě pokrmů, hrozí člověku také kampylobakterióza, která představuje podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) ještě častější riziko než salmonelóza. O řád nižší riziko pak představuje také trichinelóza (svalovec), spojená s konzumací vepřového masa a zejména masa z divočáků, a proto se také veškerá ulovená a obchodovaná divoká prasata v ČR vyšetřují. Výskyt této nemoci u člověka byl ale v ČR naposledy zaznamenám v roce 1954. Tak či tak, člověku nebezpečných „breberek“ je celá řada, přičemž pro prevenci možných rizik ve všech případech platí, že je lze zlikvidovat tepelným ošetřením příslušných potravin, a to za teploty minimálně 70 stupňů Celsia působící po dobu 5 minut v celém objemu potraviny.  

To vše v praxi znamená, že samotný kontakt se zvířaty představuje pro člověka z hlediska přenosu nějaké nemoci mnohem nižší riziko, než jaké představuje nesprávné skladování a příprava pokrmů. Zároveň platí, že pokud jsou potraviny živočišného původu dostatečně tepelně opracovány, nehrozí riziko nemoci z takových produktů vůbec, ovšem právě pokud jsou správně skladovány.

NA 100 PROCENT?

Přímým kontaktem od zvířat (avšak v drtivé většině ne od hospodářských zvířat) se i v podmínkách ČR člověk nakazit může, přičemž nejnebezpečnější nemocí je vzteklina. Hlavní riziko představují lišky, jejichž počty v poslední době také na našem území rostou, k tomu ale, aby se člověk od lišky vzteklinou nakazil, musí ho liška, obrazně řečeno, pokousat. Virus vztekliny se totiž musí dostat přímo do organismu člověka, například prostřednictvím i drobné, otevřené rány. Vzteklinu mohou přitom přenášet také jezevci, ale i všeobecně oblíbení a chránění netopýři. Nicméně od roku 2002 se v naší zemi vzteklina nevyskytuje. Méně nebezpečnou nemocí je pak tularémie pocházející od zajíců a králíků, kterou se člověk může, obvykle od uhynulých zvířat, nakazit skutečně i přímým kontaktem.