Roman Štolpa: Na teplou večeři mě ženy neutáhnou

08.08.2014 Jaroslav Panenka

Herce, režiséra, autora Romana známe především jako doktora Lišku ze seriálů Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy. Jaký je ale v kuchyni?

Drbavé plátky Romana Štolpu svého času vystavovaly na titulních stranách, ale ani jednomu bulvárnímu čmuchalovi se nepodařilo vypátrat zajímavou skutečnost, že Roman žil od zhruba jednoho do šesti let s rodiči v Polsku a dodnes má k našim sousedům vřelý vztah, včetně jejich kuchyně. Téma pro náš rozhovor je tedy na světě!

Na jaké polské jídlo z dětství si vzpomenete jako první?

Určitě se mi hned vybaví pěrogi, tedy pirožky, které dělala moje babička úžasně. Byly z bramborového těsta uvnitř s tvarohem, smažené na slanině. Příprava nebyla nic jednoduchého, musel na ně být čas. Nejdříve uvaříte brambory, necháte je vystydnout. Pak je použijete na výrobu náplně a na těsto. Z něho vytvoříte placičky, uvaříte je a čekáte, až vychladnou. Teprve pak je smažíte… Ale nekonečná doba strávená v kuchyni se stonásobně vyplatila. Pamatuju si ovšem také na jídla, na která nevzpomínám rád.

Jaké vedlo tuhle nelichotivou hitparádu?

Jednoznačným vítězem byla mléčná polévka s vločkami. Tu mi servírovala maminka, abych se stravoval zdravě. I po letech cítím, jak jsem mléčnou polévku nesnášel. Nicméně oblíbené dobroty převažovaly. Mezi nimi bych mohl jmenovat ještě boží milosti, faworki. V Polsku je dělají na svátek Božího těla, jde o vrkoče z lískového těsta, které se smaží a sypou cukrem. 

Přišla vám po přestěhování zpátky do Československa naše kuchyně hodně odlišná od té polské?

Byl v tom velký rozdíl. Už jen proto, že celá polská kuchyně voní koprem. Ten se tam pěstuje na každé zahrádce. Žili jsme vysoko na severu, kde se polská kuchyně proplétá s litevskou a ukrajinskou. Takže jsme často mívali třeba kolduny, ostré pirožky podávané v silném hovězím vývaru. Vliv Litvy se zase projevuje v podobě specialit z brambor. Poláci milují brambory na tisíc způsobů.  

Jak dlouho jste si zvykal na český jídelníček?

Zpočátku jsem si zvykat nemusel, protože babička k nám jezdila na návštěvy. Vzhledem k tomu, že to byl kus cesty a jako starší člověk by takové vzdálenosti nemohla absolvovat vícekrát za sebou, zůstávala u nás třeba půl roku. Takže nám vařila to, na co byla zvyklá z Polska. Moje „námluvy“ s českou kuchyní nezačaly optimálně, k prvnímu zásadnějšímu kontaktu došlo až ve školní jídelně. Tím pádem nešlo o šťastný začátek. Od té doby nemusím rajskou, koprovku nebo buchtičky se šodó, protože jsme neměli nic jiného. Naši gastronomii jsem začal objevovat až na vysoké škole.

Napadají Vás ještě nějaké rozdíly ve stravování mezi námi a Poláky?

V Polsku se jí v jiných časech než u nás. S tím bojuji doteď. Poláci snídají pozdě, obědvají kolem třetí hodiny a večeře mívají studené. Takže mě by nenapadlo vyžadovat teplou večeři. Když se mi partnerka chtěla zavděčit, blýsknout se jako kuchařka a kvůli večeři trávila půl dne u sporáku, u mě tím na romantickou strunku nezahrála. Spíš jsem se musel přemáhat, abych jí nezkazil radost. Anebo jsem z Polska neznal jíšku, protože tam polévky jíškou nezahušťují.

Dneska jste si sám osvojil polská jídla?

Zkoušel jsem několikrát proslulé flaki, cosi mezi dršťkovou polévkou a bramboračkou s majoránkou. A chystám se na už zmíněné pirohy, ty si v Polsku vždy dávám.

Byl jste kluk, který v kuchyni koukal babičce či mamince pod ruce?

Byl jsem velký pekař. Mojí specializací byly bábovky, buchty, bublaniny. Měl jsem na ně řadu receptů a těší mě, že synové v tom pokračují. Maso jsem většinou zkazil, sice jsem se snažil, ale málokdy se mi podařilo dobře odhadnout, kdy je čas vyndat ho z trouby.

To byly začátky. Jak byste se dneska charakterizoval jako kuchař?

Budu upřímný, jsem spíš špatný kuchař. I když nedávno jsem se pochlapil a udělal z václavek gulášovou polévku do škopku. Tou jako jedinou se můžu pochlubit. Tedy kromě míchaných vajec a drůbeží polévky, kterou připravuji tím stylem, že do hrnce hodím kořenovou zeleninu, různé části kuřete a vařím a vařím a vařím… a následně jím tři dny. Četl jsem, že Rumcajs podobnou krmi používal ještě na vyleštění bot a pročištění pistole. Ta moje je něco podobného.

Na televizních obrazovkách jsme Vás vídávali nejčastěji v lékařském plášti. Jak jste na tom se sledováním trendů zdravé výživy? Díváte se na jídlo i po této stránce?  

Abych řekl pravdu, moc ne. Ovšem poslední dobou mě i ve stravování ovlivňuje esoterika. Dozvěděl jsem se, že každé jídlo má energii a vařená jídla nejsou tak zdravá, protože přicházejí o přirozenou auru. Na týdenním cvičení meditací jsme zkoušeli jíst pouze vegetariánská a tepelně neupravená jídla a pili jsme nepřevařenou vodu s rozdrcenými bylinkami. Vydrželi jsme týden a bylo to úžasné. Tedy… Už můžu přiznat, že jsem se první dny tajně na půdě dokrmoval salámem. Jak jsem později zjistil, nebyl jsem sám. Jenže salám brzo došel, konzum byl zavřený, takže jsem se pak stravoval jako ostatní a užíval jsem si to.  

Co si můžeme užít z Vaší tvůrčí dílny v divadle?

Režíroval jsem inscenace v pražské RockOpeře, nejnověji jsme premiérovali rockovou operu Romeo a Julie. V Divadle Radka Brzobohatého jsem nastudoval dvě komedie: Postavení mimo hru je ze života fotbalových rozhodčích, tam i hraju. A Zlaté časy s humorem vyprávějí o životě prostitutek, v této komedii neúčinkuji, necítím se patřičně fyzicky vybavený. Z aktuálních inscenací vás mohu pozvat na divadelní sitcom, kterému říkáme husitcom, protože se zabývá fenoménem husitství. Jmenuje se Běží Žižka k Táboru, slavného vojevůdce hraje Roman Skamene, takže o zábavu není nouze. A v Divadle Palace mě čeká komedie Milana Kopeckého V sobotu nekradu, v níž uvidíte Hynka Čermáka, Ťuldu Brouska, Aničku Kulovanou, Valérii Zawadskou, Davida Suchařípu a Lucku Pernetovou.

Kdo je Roman Štolpa?

Vystudoval herectví na JAMU a režii na DAMU. Do prvního angažmá nastoupil v Klicperově divadle v Hradci Králové, odkud odešel do Činoherního studia v Ústí nad Labem a o rok později přešel do pražského Rokoka. Podstatnou část jeho režisérského portfolia tvoří muzikály (Evita, Řek Zorba, Za zvuků hudby, Divotvorný hrnec, Sugar, Donaha!...). Často spolupracuje s televizí, a to jako scénárista (např. soutěže Miss ČR, Miss Tisíciletí), jako moderátor (např. Škola internetu, Sliby chyby) a v neposlední řadě jako herec (např. inscenace Vůně vanilky, Na lavici obžalovaných justice, Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy, Náměstíčko…). V poslední době nejčastěji režíruje v RockOpeře Praha a v Divadle Radka Brzobohatého.

RECEPTY

Originální maďarský kotlíkový guláš

Doba přípravy: 90 minut, 5 porcí

Ingredience: 500 g zadního hovězího, 1 l vývaru z kostí, 3 vejce, 125 g hladké mouky, 150 g oloupané cibule, 50 g sádla, 350 g brambor, hrst pažitky, hrst celerového listu, 1 paprika, 1 rajské jablíčko, mletá paprika pálivá, sůl, drcený kmín, oloupaný česnek

Postup: Omyté maso, zbavené tuku a šlach, nakrájíme na kostičky. Cibuli nakrájíme nadrobno, česnek utřeme. Oloupané brambory nakrájíme na kostky, pokrájíme také papriku a rajče, najemno nasekáme celerový list i pažitku. Do cibule osmahnuté dozlatova přidáme česnek a kmín, přisypeme pálivou papriku a hned vložíme maso, osolíme a dusíme, dokud se šťáva nevydusí. Poté podlijeme částí vývaru a dusíme dál. Až začne maso měknout, dodáme nakrájené brambory, papriku a rajče, posypeme celerovým listem. Z hladké mouky a vajec vytvoříme těsto, osolíme a zavaříme z něj v kotlíku nočky. Závěrem odstraníme celerový list a posypeme guláš pažitkou. Podáváme nejčastěji s chlebem.