S Davidem Suchařípou v kuchyni

13.01.2014 Jaroslav Panenka

V kuchyni by asi temperamentního herce čekal málokdo. Přitom říká, že právě za plotnou se cítí přímo skvěle.

Herce Davida Suchařípu známe z řady temperamentních rolí, které ztvárnil na divadelním jevišti, televizní obrazovce i filmovém plátně. Vedle nich ho často vídáme v médiích na fotkách z jeho kolikrát velice adrenalinových sportovních aktivit.

 Váš otec Leoš Suchařípa byl nejen populárním hercem, ale také výtečným překladatelem ruských autorů. Projevovala se jeho náklonnost k ruské kultuře rovněž v rodinném jídelníčku?

V dětství nebo dospívání jsem si k narozeninám nepřál ani tak dárky, jako aby maminka připravila pro hosty, které jsem si pozval na oslavu, nějakou specialitu z národních kuchyní. A je fakt, že největší úspěch vždycky sklidila ruská klasika, když se máma blýskla pravým borščem, případně dalšími typickými ruskými jídly. Jiný příklad mě nenapadá, nicméně ten boršč jsme mívali poměrně často, táta ho měl moc rád a máma ho uměla přímo excelentně. Ona vůbec byla mimořádná kuchařka, klobouk dolů. Já jsem se o boršč také několikrát pokusil, nebyl špatný, ale ten mámin je těžké trefit.  

Táta se u plotny příliš nezdržoval?

Měl jeden svůj majstrštyk, říkal mu „každá lžíce jiná chuť“. Spočíval v jednoduchém postupu: táta zkrátka hodil na pánev, co zrovna doma našel. Fazole, párek, těstoviny, jindy brambory, salám… Jinak skoro vůbec nevařil, tohle je jediný pokrm, na který si od něj z dětství pamatuji.

A Vy jste spíš po matce, nebo po otci, co se vaření týče?

Můžu si, myslím, troufnout o sobě říct, že jsem kuchař. Docela vařit umím, mým blízkým ode mě alespoň vždycky chutná. Inspiruji se a učím od svých kamarádů, kteří jsou v tomto oboru profesionálové. A já se pak snažím jídlo pokud možno nezkazit.

Jak jste se k tomuto koníčku dostal?

Mě vaření doslova fascinovalo už od dětství. Jako kluk jsem snil o tom, že budu kuchařem na zaoceánském parníku. Vařit mě naučila maminka. Zatímco ségra si hrála s mými angličáky, já se motal kolem plotny, pomáhal jsem mámě krájet cibuli a podobně. I dneska je v bytě mým teritoriem kuchyně, tam se cítím nejlíp. Dokonce si ji i sám uklidím, umyji… když zbývá čas. Mám to místo rád.

Nebyl jste mezi spolužáky se svou vášní osamocen? Neumím si představit malé kluky, jak zaníceně rozebírají kulinářské postupy.

Ve škole jsme s klukama samozřejmě řešili spíš fotbal, auta nebo holky. Ale dneska? To byste se divil, jaké rozvíjíme debaty o vaření s hereckými kolegy v šatně před a po představení! Je povznášející si o jídle i jen povídat. Vždyť dobře se najíst je něco nádherného.

Improvizujete v kuchyni?

Svého času jsem se o improvizace taky pokoušel, ale podle mého názoru tahle cesta málokdy vede do správného cíle. Když se chci pustit například do thajské kuchyně, najdu si na internetu odpovídající recepty, nebo si doma otevřu thajské kuchařky a vařím podle nich. Samozřejmě že k receptu musíte dodat svůj esprit, svou osobnost. Jelikož mám rád ostřejší jídla, přidám místo předepsané jedné chilli papričky radši dvě tři. Dochucování považuji za rukopis každého kuchaře. Ale přijde mi jako nesmysl hledat, jak připravit svíčkovou na smetaně jinak, než mě to naučili. Takzvané vylepšování mě spíš irituje. Když mi někdo řekne, že špagety aglio olio jsou vlastně takové prosté, proto do nich ještě prskne salám, nejradši bych mu v tu chvíli usekl ruce. (smích)  

Jste v restauracích přísný host?

Když už jdu do restaurace, vyžaduji skutečně to jídlo, které si objednám, což bohužel není vždy samozřejmostí. S partnerkou Danielou nechodíme do restaurací pravidelně, není to náš koníček, ovšem určitě jedenkrát do měsíce si dopřejeme hezký večer v dobrém podniku. Není od věci seznámit se s prací jiných kuchařů, navíc je třeba udělat si čas od času takovou radost.

Více se dočtete v lednovém čísle časopisu Svět potravin, které je nyní k dostání na novinových stáncích.