Tomáš Vlasák: o hokeji, UHO i "knedlo vepřo zelu"

12.03.2021 Jana Čiháková

Setkání s Tomášem mě zase „odhodilo“ trochu zpátky do minulosti. Bývalý český profesionální hokejista a zároveň můj letitý kamarád dnes sice sedí v křesle kanceláře plzeňského zimního stadionu, kde pracuje jako sportovní manažer klubu HC Plzeň 1929 a na led se dostane spíš kondičně, ale jinak se moc nezměnil. Pořád je věrný „knedlu, vepřu, zelu“, lásce ke sportu i životnímu optimismu.

Tomáši, jak vzpomínáš na jídlo ze školní jídelny? Děsí Tě dodnes typická univerzální hnědá omáčka známá jako UHO?

Spousta lidí z toho má nějaký trauma, ale já ne. Já jsem byl vychovávaný doma, abych snědl všechno. To mě prostě doma naučili. Je jasné, že občas se tam zrovna vyskytlo nějaké jídlo, které mi úplně nechutnalo, ale jak říkám, žádné trauma jsem si z toho do života neodnesl (smích).

Ty jsi chodil na sportovní školu. Jaký měli tehdy přístup trenéři k výživě malých hokejistů? A je podle Tebe vyvážená strava pro sportovce hodně důležitá?

V té době to nebylo tolik probádané jako je to dneska. Teď už jsou specialisté, výživový poradci, kteří to všechno umí i malému sportovci nastavit individuálně přímo na míru. Tenkrát, za nás, to bylo ještě jinak. To bylo: z tréninku rychle na oběd a pak ještě stihnout další hodinu ve škole. No ale taky jsme to zvládli...

Fotogalerie

Máš od dětství nějaké oblíbené jídlo?

No rozhodně nejlíp vaří maminka, to se ví. Musím říct, že jsem měl od mala rád českou klasiku: knedlo, zelo, vepřo. S tím, že dnes, když si ho dám, tak ho samozřejmě ještě zapiji pivem. Značku jmenovat nebudu, ale my s klukama na zimáku říkáme, že pivo máme v ČR prostě jen jedno, a to jsem vlastně Pražák (smích). Jinak když jsme třeba pospíchali a máma neměla čas vyvařovat, tak udělala třeba jenom špagety s osmahnutým párkem, cibulkou a kečupem, a to mi taky chutnalo.

A co je na pomyslné druhé straně žebříčku? Je něco, co by sis vyloženě nedal?

Dříve jsem neměl moc rád francouzské brambory. Dneska už to mám jinak. Ne že bych je vyloženě vyhledával, ale když mi je někdo dá na stůl, tak je sním. Taky mi nic neříkají vegetariánská jídla. Naopak nepohrdnu těstovinami všeho druhu, masem, mám rád dobrý steak, sushi. Jak mi to asi naučili naši, nejsem prostě zvyklý si vybírat a sním prakticky všechno.

Ty sám vaříš? Nebo je pro Tebe vařečka „sprosté slovo“?

Přiznávám, že já osobně moc nevařím. No, ale hlavně v létě miluji chlapskou klasiku a fakt často griluji. A nejen tučné maso. Mám rád i ryby a ty připravuji často a prý i dobře.

Před několika lety jsi skončil aktivní hokejovou kariéru. Jak ses pak udržoval ve formě? Bylo těžké si udržet obvyklou váhu?

Já jsem věděl, že budu chtít i pak určitě sportovat dál. Protože jsem potkal řadu kamarádů, kteří skončili a přestali úplně sportovat, tak jsem věděl, že tak já skončit nechci. Bylo tam u některých třeba plus patnáct, dvacet kilo. Řídím se heslem, že dokud se člověk může hýbat, tak je dobré se hýbat.  Musím ale přiznat, že jsem omezil jídlo, protože i když sportuješ, tak nemáš takový energický výdej, tak se to nedá srovnávat s tím, když hraješ normálně západ, nebo máš profesionální trénink. To, že si jdeš zahrát rekreačně fotbal anebo hokej se s tím prostě nemůže srovnat. Takže se snažím večer už moc nejíst. Po páté až šesté večer už si na to vážně dávám pozor a musím říct, že si tu váhu tak nějak stále držím. Občas mám výkyv třeba dvě kila nahoru, ale to jde pak vždycky zase zpátky.

A hřešíš někdy v jídle?

Hodně se hlídám v týdnu. Hřeším spíš o víkendu nebo během dovolené a samozřejmě většinou ta zmíněná dvě kila přiberu o Vánocích...

Co zavřené restaurace, chybělo Ti to mezi svátky?

No myslím, že tu situaci kolem koronaviru odnesly fatálně právě hospody. My máme nedaleko mého bydliště super restauraci, kam už přes tři roky rád chodím. Mají výborné pivo a mám tam i stůl pro štamgasty. V době omezení jsem se snažil je podpořit alespoň nákupem jídla nebo třeba petek s pivem přes okénko, ale myslím, že to je fakt minimum, co mohou hospodští vydělat. No a pak se vlastně zavřeli znovu. Je to vážně brutální, protože řada z nich bude muset zavřít a přijde tak o zdroj obživy. Je mi jich upřímně líto a mrzí mě, jak moc ta nastalá situace tento segment zasáhla. Bohužel se to navíc týká velkého počtu lidí i s dalších segmentů, kteří přijdou nebo už přišli o řadu příjmů.

Čím přesně se nyní živíš a jak si zvládal uplynulý rok plný nejrůznějších omezení?

Tak nyní dělám sportovního manažera v Plzni na stadionu, takže jsem ve svém oboru a mezi známi tvářemi. Nicméně pokud jde o ten uplynulý rok, tak to fatálně zasáhlo i nás jako klub. Z pohledu Áčka, tak se hrálo bez lidí, což je v tomto sportu nesmírně důležité. Hokej se hraje pro lidi – pro fanoušky, tedy kvůli emocím. Tohle tam všechno nesmírně chybí, to je prostě tristní. Už jsme z toho otrávení, trvá to vážně moc dlouho. A nikdo neví, co bude kdy a jak. Nevidím tam bohužel moc světlo na konci tunelu. A druhá věc – samozřejmě obrovsky tratíme finance a ten problém povalíme před sebou případně i další sezony.

Myslíš, že to bude mít zásadní vliv i na mladou nastupující generaci českých hokejistů?

Právě tohle mi vyloženě trápí – ten dopad na mládež. To se na českém hokeji hodně podepíše. Celkově mladí zájemci o sport a případně přímo malí talentovaní hokejisté touto situací trpí. Prakticky jsme teď ztratili celý ročník. Na jaře se nemohly ani dělat nábory kluků, takže ten uplynulý rok rozhodně nebyl líhní budoucích Jardů Jágrů, Dominiků Hašků a Martinů Straků…

Nebo Tomášů Vlasáků a dalších mistrů světa…

Nebo těch no (smích).

Text Martina Burda, foto Pavel Trampota – ptservis a archiv Tomáše Vlasáka

(publikováno v CZT 02/21)