Vladimír Marek: V kuchyni nezažívám bojové stavy nouze

27.08.2015 Jaroslav Panenka

„Co nadělám, se svým ostře řezaným obličejem se kladných rolí jen tak nedočkám,“ směje se herec Vladimír Marek, když přijde řeč na jeho filmografii plnou zloduchů nejrůznějšího ražení. Rozhodně se neostýchejte pod dojmem z jeho záporáckých rolí usednout s Vladimírem ke společnému stolu. Objevíte v něm zábavného, kultivovaného společníka s velkým rozhledem.

Váš otec byl kuchař. Přineslo mu toto povolání nějakou profesní deformaci?

Nevzpomínám si na žádnou, přitom se doma v kuchyni samozřejmě také činil. Naši to měli rozdělené. Táta nakupoval a vařil, maminka uklízela, prala a šila.

Vedl Vás otec k vaření?

Rozhodně nevedl, ale rád jsem se mu koukal při vaření pod ruce a občas jsem se na něco zeptal. Takže k vaření jsem se vedl já sám. Myslím, že táta z toho měl zjevnou radost.

Padesátá léta, v nichž jste vyrůstal, u nás velkému gurmetství nabídkou v obchodech nepřála. Bojoval s tím otec?

Jak si tak vybavuji, snažil se vařit pestře z toho, co bylo k mání. Nikdy se mi nezdálo, že by s něčím bojoval. Táta si s danou situací prostě věděl rady jako každý vynikající kuchař.

Kdy jste na sebe jako na kuchaře začal být pyšný Vy?

Přímo o pýše bych snad ani nehovořil, ta to nikdy nebyla. Nicméně jako každý, kdo se kdy postavil ke sporáku, mám pochopitelně velkou radost pokaždé, když vidím, že mým strávníkům chutná.

Ale určitě máte nějakou svou specialitu…

To ano. Myslím, že za ni můžu považovat svíčkovou na smetaně.

S čím se naopak dodnes v kuchyni marně perete?

V kuchyni se ze zásady neperu. Já tam chodím vařit, a protože to, co hodlám vařit, umím, nedochází k žádným bojovným stavům nouze.

 Přepadne Vás někdy v obchodě nostalgie po zboží, které pamatujete z dětství či dospívání a které už navždy zmizelo z regálů?

Nejsem na nějaké velké ohlížení. Jediné, co sentimentálně opravdu postrádám, jsou fialkové bonbóny. Pamatujete na ně?

Nestal jste se ani kuchařem po otci, ani knihkupcem, jímž jste se vyučil. Jak jste se vlastně ocitl na DAMU na oboru loutkoherectví?

Na začátku této dlouhé cesty stojí věc, která předurčila, co bude mou celoživotní láskou a povoláním. Tou bylo rodinné loutkové divadlo s krásnými marionetami firmy Münzberg, přechovávané u babičky a dědečka. Byl jsem ještě zlatovlasé pachole, rodiče mi hráli pohádky a já zíral. Od té chvíle už mě žádné jiné hračky nezajímaly. Všude jsem budoval divadla nebo divadlíčka, rozvěšoval opony a vytvářel jevištní iluze do chvíle, kdy se o ty špagátky, provazy či nitě někdo z rodiny málem přerazil. A pak jsem jednou pod vánočním stromkem našel divadlo, které mi vyrobila celá rodina. Dědeček zkonstruoval kostru, maminka s babičkou ušily mnoho opon, táta se postaral o osvětlení. To bylo to zásadní uhranutí divadlem, které mě provází do dnešních dnů. Děkuji za ně svým rodičům. Svému rodinnému divadlu.

 Dlouhých 17 let jste strávil u Josefa Krofty v jeho mezinárodně proslulém souboru Drak. Jak na tu éru vzpomínáte?

Josef Krofta tenkrát angažoval celý náš ročník, když se na nás předtím zajel podívat do kladenského loutkového divadla. Léta v Draku považuju za tu nejvyšší divadelní školu. Teprve tam jsme docenili poučku, že divadlo je záležitost kolektivní. Bez vzájemné inspirace nemá valný význam, na každém komponentu záleží. Hrát v Draku byl splněný sen.

V jednom rozhovoru jste řekl: „Dnes snáze a rychleji ukážu na mapě, kde jsem ve světě nebyl, než naopak.“ Máte se svými cestami s Drakem spojené také gastronomické vzpomínky?

Samozřejmě, ty mě nemohly s mojí povahou minout. Zvědavost mě vedla k ochutnání toho, co bylo pro tamější kuchyň vždycky tím nejlepším a nejtypičtější. Ochutnal jsem skutečně všechno možné, hmyz či plazy nevyjímaje.

Opravdu jste se nikdy nezalekl ničeho, co vám předkládali k jídlu?

Věřte mi, opravdu ne. Moje zvědavost totiž vždy byla silnější než pud sebezáchovy a já se nechával rád překvapit. První exotický zážitek, který mám dodnes v paměti, bylo seznámení s Japonskem a jeho kuchyní. Do té doby jsem netušil, jak dobrým pokrmem je sushi nebo různé plody moře pojídané zasyrova. Zájezd do Japonska mě ovlivnil opravdu zásadně, zdaleka ne jen gastronomicky. Jejich kultura a tradiční divadlo zejména mě uhranuly na celý život.

Které z četných vystoupení v zahraničí se Vám nikdy nevymaže z paměti?

Určitě naše první představení ve Spojených státech amerických. Byli jsme hosty festivalu Puppeteers of America. Hráli jsme před obrovským hledištěm na monstrózním jevišti, na němž se dekorace k Šípkové Růžence skoro ztrácely, přestože byly poměrně masivní. Nezapomenu na ty neutišitelné standing ovations na konci. Na následnou reprízu se někteří diváci dokonce slétali soukromými letadly, takovou pověst si inscenace stačila rychle vydobýt!

 Vraťme se k prostřenému stolu. Jak byste charakterizoval svůj vztah k jídlu?

Rozhodně mohu říci, že jsem dobrý, naprosto nevybíravý strávník. Ze mě musí mít každý kuchař radost.

Celá léta Vás známe stejného, jako byste snad nikdy nepřibral ani deko. Skrývá se za Vaší postavou neustálá dřina a odříkání?

Kdepak dřina, za tím jsou naštěstí geny. Muži z maminčina rodu byli vždy štíhlí.

Co vedle jídla Vám udělá radost?

Klid a sklenka whiskey.

Kde Vás můžeme vidět v nové divadelní sezoně?

Přes prázdniny jsme ještě dohrávali inscenaci Zkrocení zlé ženy, která měla letos na Letních shakespearovských slavnostech derniéru, a v nové sezoně vás můžu pozvat na několik pražských scén. V Divadle Kalich hraji ve dvou krásných muzikálech autorské dvojice Ondra Soukup & Gábina Osvaldová: Mauglí a Johanka z Arku, s ní jsme na sklonku minulé sezóny oslavili dokonce už patnáct let od premiéry, plus v muzikálovém dramatu Dana Landy Tajemství. V Divadle Hybernia se bude nadále uvádět výpravný muzikál Antoinetta - královna Francie. Pokud jde o činohru, dále hostuji v Rokoku v čapkovských Věštkyních, vraždách a jasnovidci a v Divadle Na zábradlí v Kabaretu Kafka.

Mohl byste na rozloučenou prozradit své životní motto, máte-li nějaké?

Moudrý člověk netrpí. Jen se nachází v situaci, kterou by jiní označili jako zoufalou.

KDO JE VLADIMÍR MAREK

Vystudoval loutkoherectví na DAMU. Sedmnáct let byl v angažmá v divadle Drak, další řadu let strávil v Divadle Na zábradlí (Strýček Váňa, Racek, Cabaret aj.), nyní působí na různých scénách. Vedle velkého počtu činoherních inscenací si zahrál v mnoha muzikálech. Točí pro televizi (Clona, České století, Cukrárna, Expozitura, Motel Anatema, Četnické humoresky aj.). Hrál např. ve filmech Czech Made Man, Hranaři, Kvaska, Musíme si pomáhat, Krvavý román, Svatba upírů, Pevnost, Už, Perníková věž. Natáčí rovněž pro zahraniční produkce (Serena – USA, Muž, který se směje – Francie a mnohé další).