Zelenina, která léčí i chutná

23.09.2015 Renata Reihserová

Pochytá bakterie, zdolá stres a zatočí s viry stejně bravurně, jako dá chuť a vůni jídlu, aby nám nakonec poskytla radost z krásných vlasů nebo přinesla rozkoš nejen gastronomickou. Někoho příliš pálí a štípe v očích, jinému vadí její výrazná chuť a vůně. Ale v každém případě bychom ji v pomyslném žebříčku životu prospěšných potravin s klidným svědomím zařadili hodně vysoko. Správně tušíte, že řeč je o cibuli.

Obsahuje totiž řadu biologicky hodnotných látek, jako jsou bílkoviny, cukry, draslík, vápník, fosfor, železo, fluór a vitamin C. Upravuje i střevní mikroflóru, povzbuzuje k činnosti žlučník, má močopudný účinek, vliv na srdeční činnost, uklidňuje nervy, ovlivňuje příznivě činnost štítné žlázy, působí proti nachlazení a mnoha dalším neduhům. Má však dráždivý vliv na játra a slinivku břišní, a tak po jejím požití vylučují tyto orgány více šťáv.

Zmínky o cibuli nacházíme již v hluboké historii lidstva. Cibule  byla potravou už v době stavby pyramid, ostatně jako mnohé další cibuloviny. Zprvu byla, zvlášť ostřeji čpící šalotka, ve všeobecné oblibě, pak ale například vznešení Římané začali považovat její pach za nedůstojný jejich postavení.

Základ světových kuchyní

Bez cibule se neobejde celá řada světových kuchyní – francouzská, italská, arabská, maďarská či španělská. Cibuli máme k dispozici po celý rok a pojídat jí můžeme v různých formách – nejlépe syrovou, ale i vařenou, dušenou, smaženou nebo pečenou. 

Už si možná ani neuvědomujeme, že když chceme něco uvařit, zcela automaticky sáhneme do spíže po cibuli jako po jedné z prvních ingrediencí. Ať už jdeme vařit guláš, nebo připravit syrový salát či pomazánku. Víme ale, že můžeme použít její rozmanité chutě, barvy a tvary?

Nejčastěji jistě využíváme klasickou cibuli kuchyňskou jako základ gulášů, polévek či luštěninových pokrmů.

Cibule šalotka (tzv.množilka) má ostřejší chuť. Ve Francii se používá ve třech odrůdách – šedé, růžové a zlatohnědé. Má v sobě vitaminy C, B i látky s dezinfekčním účinkem. Využívá se i nať. Na trhu je k dostání hlavně v létě a na podzim. Přidává se zejména do omáček. Je velmi trvanlivá, při dobrém uskladnění vydrží až dva roky a obsahuje ze všech cibulí nejvíc silic.

Cibule zimní (také sečka, ošlejch, cibule sibiřská) má řadu typů – tzv. čínský, japonský či ruský. Další formou je cibule živorodá (chcete-li egyptská), česnekocibule apod.

Perlovka je sice příbuzná více pórku, ale vytváří drobné, bílé, lesklé cibulky velmi jemné chuti. Jejich delikátnost vyniká především v různých nálevech s rozmanitými přísadami (kapary, estragon, pepř, česnek). Výborný je ale i kyselý nálev kořeněný bobkovým listem, hořčicí, koriandrem, pepřem a novým kořením, popřípadě i hřebíčkem.

Cibule prorůstavá (nebo také poschoďová, patrová) je křížencem mezi cibulí kuchyňskou a zimní. Nerozmnožuje se semeny, nýbrž pacibulkami, které často raší ještě na rostlině, čímž vznikají další patra. Sklízí se nejen cibule, ale i pacibulky a nať.

Celý text naleznete v novém čísle časopisu Svět potravin, které je právě v prodeji!