Proč pláčeme při krájení cibule?

23.01.2020 Jana Čiháková

Snáz uvaříš bez ohně než bez cibule, říká se. Cibule je opravdu základ skoro každého vaření. Dodává barvu i hustotu omáčkám, přidává se pod maso, nebo se hodí na dušení.

Při krájení cibule často dojde i na slzy. To je způsobeno tím, že tato zelenina obsahuje plynné sirné složky, které prostupují vzduchem a dráždí oči i nos. Babské rady doporučují cibuli namočit, zapálit si k jejímu krájení svíčku nebo dokonce žvýkat chleba. Profesionální kuchaři ale mají mnohem jednodušší řešení. Prý stačí mít po ruce pořádně ostrý nůž. Ten totiž při krájení otevře minimum cibulových buněk, čímž zároveň uvolní i méně štiplavých silic.

Nejdéle pěstovaná zelenina

Kde se ale cibule vzala? To bohužel přesně nevíme, ačkoli poslední výzkumy její prvopočátky zasazují do oblasti Iránu a Pákistánu. Pěstovala se zde už před několika tisíci lety a rozšířila se postupně dál do celého světa. Jde tak zřejmě o jednu z nejstarších a nejdéle pěstovaných plodin. Zmiňují se o ní navíc nejen sumerské hliněné tabulky, ale i Bible.

Ve starověkém Egyptě pak tvořila důležitou součást jídelníčku dělníků stavících pyramidy. Byla zde ale také vnímána jako symbol věčného života. Proto se dávala z rituálních důvodů i do hrobek faraónů a egyptských velmožů.

Platidlo i svatební dar

Ve středověku se cibule dokonce využívala jako platidlo. Někteří poddaní s ní platili nájem a dávali ji svým blízkým jako svatební dar. Stala se totiž nedílnou součástí všemožných lektvarů, jimž se připisovaly magické účinky. Věřilo se například, že vás ochrání proti moru. Dnes už sice víme, že to není pravda, ale to neznamená, že by nám i v moderní době nemohla posloužit jako lék. O cibuli se dlouho tradovalo, že je to jídlo chudých a prostých lidí. Jedla se syrová, položená jen tak na krajíci chleba a posypaná solí.

Šlechtu proto cibule zrovna dvakrát nelákala a byla na středověkých hostinách v nemilosti. To vše se ale změnilo v průběhu 18. a 19. století, kdy si ji oblíbily širší měšťanské vrstvy. Přidávala se do polévek a omáček, dokonce se nadívala masovou směsí. Později pak skvěle doplnila klasická jídla, jakými jsou svíčková nebo knedlo-vepřo-zelo. Cibule ovšem nechyběla ani v krajových specialitách. Například v lepenici zvané též žvanda. To jsou uvařené rozšťouchané brambory se zelím a osmahnutou cibulkou.

Hvězdná cibule ze Všestar

Cibule se těší velké oblibě i dnes. Dokonce v České republice najdeme jednu výjimečnou odrůdu. Královnou mezi našimi cibulemi je proto jednoznačně ta ze Všestar. Proslula kvůli vysokému obsahu železa. Toho má v sobě zhruba o dvacet pět procent víc než jiné druhy. Zároveň je ale vyhlášená i díky své chuti. Nasládlost se v ní propojuje s pikantností, což využijete nejen při vaření české klasiky, ale tato cibule obstojí i při přípravě francouzské kuchyně.

Výjimečnost všestarské cibule zaznamenali i za našimi hranicemi. V roce 2008 byla tato cibule zařazena Evropskou komisí na seznam zboží s chráněným označením původu a chráněným zeměpisným označením. Proč se ale takto jedinečné cibuli daří právě ve Všestarech? Můžou za to především vhodné přírodní podmínky.

Místní nevysychavá, teplá půda bohatá na humus a živiny totiž představuje ideální prostředí pro pěstování cibule. Ať už si ale domů přinesete cibuli ze Všestar, z obchodu nebo z vlastní zahrádky, nezapomínejte na její správné uskladnění. Nejlépe se jí daří na suchém, temném a dobře větraném místě. Můžete ji svázat do copů podobně jako česnek. Pokud ji chcete dát do bedýnek, dbejte na to, aby byla v tenké vrstvě a proudil k ní vzduch. Díky tomu vydrží klidně celou zimu a nikdy se nestane, že by vám při vaření chyběla.