FINANČNÍ PODPORA POTRAVINÁŘSTVÍ JE NEZBYTNÁ (ALE NIKDO TO NESLYŠÍ)

08.03.2024 PETR HAVEL

Potravinářství je v celé řadě oblastí podfinancované, minimálně z hlediska porovnání výše dotačních a jiných podpor, které směřují do zemědělství. Ačkoli je totiž zemědělská prvovýroba i zpracování zemědělských komodit, tedy potravinářství, v gesci stejného ministerstva (Ministerstva zemědělství), míra podpory potravinářství je se zemědělstvím doslova nesouměřitelná a činí v praxi jednotky procent.

Letitým argumentem přitom bylo, že výrobci potravin jsou komerčními soukromými subjekty, které si musí se vznikajícími ekonomickými problémy poradit sami. K tomu lze ovšem podotknout, že také zemědělské podniky jsou privátními subjekty, které ale dotační podpory čerpají, a jejich ekonomická situace je často na dotačních podporách zásadně závislá.

Při obhajobě zemědělských dotací se také často argumentuje skutečností, že je jejich podpora ohodnocením veřejného zájmu, tedy jejich péče o krajinu v rámci takzvaného udržitelného zemědělství. Jenže i výroba potravin je a podle stále se zpřísňujících požadavků musí být udržitelná, a to například z hlediska zavádění nových technologií, úspor ve spotřebě energií nebo rostoucích požadavků na likvidaci odpadů všeho druhu, také ale z hlediska rostoucích nároků na kvalitu potravin a zlepšování jejich nutričních vlastností. Výrobci potravin navíc také musí reagovat na měnící se požadavky spotřebitelů, výsledky vědeckých výzkumů týkajících se vlivu konzumace potravinářských produktů na organismus člověka a v neposlední řadě na měnící se (a stále komplikovanější) legislativu, mimo jiné v souvislosti s plněním cílů EU zakotvených v takzvané Zelené dohodě (Green Deal).

PODPORA ČESKÉ PRODUKCE

To vše a mnohé další změny a výzvy ovšem stojí nemálo peněz, což v praxi pro potravinářské podniky znamená vytvářet si na tyto účely finanční prostředky. Proto je pro další rozvoj, často ale i jen pro pouhé další přežití, třeba vytvářet k tomu potřebné zisky. Pokud přitom tuzemští výrobci potravin zisky vytvářet nebudou, bude jen otázkou času, kdy skončí v pomyslném „propadlišti dějin“, neboť jejich místo ráda obsadí zahraniční konkurence. Vytváření zisku v případě tuzemských výrobců potravin je tak mimo jiné zásadním jejich příspěvkem k tomu, aby se nesnižovala (a pokud možno spíše zvyšovala) soběstačnost ČR ve výrobě potravin, o které rádi a téměř všichni, včetně politiků, hovoří. Vyšší soběstačnost v tuzemské výrobě potravin je navíc důležitou podmínkou čerstvosti potravin (nemusí se převážet na dlouhé vzdálenosti), což je nepochybně jeden z hlavních parametrů kvality potravin. Kromě toho je snížení transportních nákladů na distribuci potravin příspěvkem k ochraně životního prostředí a snižování produkce emisí.

OTLOUKÁNEK - VÝROBCE

Přesto jsou zisky potravinářských podniků (nebo alespoň v loňském roce byly) předmětem kritiky veřejnosti, politiků i médií. Je však třeba rozlišovat mezi ziskem vyjádřeným nějakou sumou peněz, a ziskovostí, vyjadřovanou obvykle v procentech z tržeb. Zatímco zisk se může, zejména u velkých výrobců, pohybovat i v řádu desítek, nebo dokonce stovek milionů korun, samotná ziskovost činí v drtivé většině případů několik málo procent. A vzhledem k tomu, že bez dotačních podpor si musí prakticky veškeré investice zabezpečovat výrobci potravin ze svých vlastních zdrojů, je alespoň nějaká ziskovost k dalšímu rozvoji bezpodmínečně nutná.

Za prostou „reprodukční“ ziskovost se přitom obvykle považují zhruba tři procenta z tržeb, což je při standardním vývoji ekonomiky jen nepatrně nad takzvanou řízenou inflací, která by měla podle inflačních cílů národních bank (i té naší) činit zhruba dvě procenta. To se ovšem netýká několika let předchozích – jen loni činila průměrná inflace v ČR 11 procent, což samozřejmě zvýšilo náklady na výrobu potravin, ale co se také negativně podepsalo na ziskovosti potravinářských podniků, které ani zdaleka nepromítly zvýšené náklady plně do cen svých produktů. Pokud se pak týká samotné výše zisku, pak ta musela logicky vzrůst právě proto, že podniky měly díky vyšším cenám potravin vyšší tržby. Zdaleka ale ne všechny, řada potravinářských výrobců skončila loni ve ztrátě, a některé dokonce ukončily svou činnost.

V ŘÁDU MILIARD

Kumulovanou roční potřebu investic do tuzemského potravinářství je přitom možné odhadnout na miliardy korun. Tato potřeba navíc letos i v dalších letech dále poroste, jednak kvůli inflaci, což je fakticky postupné zdražování veškerého zboží a služeb, a tedy zvyšování nákladů na výrobu čehokoli (tedy i potravin), a pak kvůli stále více vyžadovaným požadavkům na již zmiňovanou udržitelnost. Do ní lze mimo jiné zahrnout potřebu snižovat energetickou náročnost výroby na jednotlivých výrobních linkách, ale také třeba vícenáklady na animal welfare (pohodu zvířat), což je a bude výzvou především pro živočišnou produkci a výrobu potravin z komodit živočišného původu. Příkladem je mimo jiné rušení klecových chovů při produkci vajec – jen tento krok představuje v ČR investice v řádu jednotek miliard korun. Obdobnou částku by bylo třeba postupně investovat do dobudování skladů (ale také například skleníků) na ovoce a zeleninu – a to je pouze pár příkladů několika potravin. Obecně přitom platí, že na investice, které je nutné vynaložit k plnění cílů, které po podnikatelích (potravinářích) vyžaduje stát (nebo EU), by měl stát (nebo EU) také v nějaké míře přispívat. To se však v tuzemském potravinářství děje minimálně, a potřebné finanční prostředky si tak musí výrobci sami vytvořit.